Jdi na obsah
Jdi na menu
5.kapitola+6.kapitola
23. 1. 2010
5. KREVNÍ SKUPINA
Šla jsem na hodinu angličtiny jako omámená. Když jsem vstoupila do třídy, ani jsem si nevšimla, že hodina už začala. „Děkuji, že jste se k nám připojila, slečno Swanová,“ řekl pan Mason ironicky. Začervenala jsem se a spěchala na své místo. Až když hodina končila, uvědomila jsem si, že Mike nesedí na svém obvyklém místě vedle mě. Pocítila jsem záchvěv viny. Ale oba s Erikem na mě počkali ve dveřích jako obvykle, takže jsem z toho usoudila, že mi snad přece jen odpustili. Mikovi se vrátila jeho stará dobrá nálada, a jak jsme šli, nadšeně vykládal o předpovědi počasí na tento víkend. Déšť by si měl dát menší přestávku, a tak snad jeho výlet bude možné uskutečnit. Snažila jsem se tvářit nadšeně, abych mu vynahradila, že jsem ho včera zklamala. Bylo to tvrdé; déšť nedéšť, pořád bude chabých pět stupňů, jestli budeme mít štěstí. Zbytek dopoledne uběhl, aniž bych tomu věnovala pozornost. Bylo těžké uvěřit, že jsem si jenom nevymyslela to, co Edward řekl dnes ráno, a nešlo mi z hlavy, jak se na mě díval. Možná to byl jenom velmi přesvědčivý sen, který jsem si spletla s realitou. Připadalo mi to pravděpodobnější, pochybovala jsem, že bych pro něj byla jakkoliv zajímavá. Takže jsem byla netrpělivá i vystrašená, když jsme s Jessikou vstupovaly do jídelny. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, abych viděla, jestli z něj zase není ten studený, lhostejný člověk, jak jsem ho znala za posledních pár týdnů. Nebo jestli jsem dnes ráno nějakým zázrakem skutečně slyšela, co jsem si myslela, že jsem slyšela. Jessica žvanila pořád dokola o svých plánech na ples – Lauren a Angela pozvaly ty ostatní kluky a půjdou všichni společně – a bylo jí jedno, že ji vůbec neposlouchám. Projelo mnou zklamání, když jsem neomylně zaostřila na jeho stůl. Ostatní čtyři tam byli, ale on ne. Odešel domů? Zdrceně jsem se postavila do fronty za Jessiku, která pořád drmolila. Ztratila jsem chuť k jídlu – koupila jsem si jenom láhev limonády. Chtěla jsem si sednout a jen se poddat špatné náladě. „Edward Cullen už na tebe zase zírá,“ oznámila Jessica, a vyslovením jeho jména konečně upoutala moji pozornost. „Tak si říkám, proč dneska sedí sám.“ Hlava mi vylétla vzhůru. Sledovala jsem její pohled a spatřila Edwarda, jak se pokřiveně směje a dívá se na mě od prázdného stolu, vzdáleného přes celou jídelnu od místa, kde obvykle sedal. Jakmile zachytil můj pohled, zvedl ruku a pokynul mi ukazováčkem, abych za ním přišla. Jak jsem nevěřícně zírala, zamrkal. „Vážně myslí tebe?“ zeptala se Jessica s urážlivým úžasem v hlase. „Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie,“ zamumlala jsem, abych v ní nevzbudila podezření. „Hm, radši se půjdu podívat, co chce.“ Když jsem odcházela, cítila jsem, jak na mě Jessica civí. Došla jsem k jeho stolu a nejistě se postavila za židli naproti němu. „Co kdyby sis dneska sedla se mnou?“ zeptal se s úsměvem. Automaticky jsem se posadila a nedůvěřivě se na něj dívala. Pořád se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný. Bála jsem se, že náhle zmizí v obláčku kouře a já se probudím. Zdálo se, že čeká, až něco řeknu. „Tohle je jiné,“ konečně se mi podařilo ze sebe vypravit. „No,“ odmlčel se a pak dořekl spěšně: „Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to.“ Čekala jsem, až řekne něco, co dává smysl. Vteřiny odtikávaly. „Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš,“ podotkla jsem nakonec. „Vím.“ Znovu se usmál, pak změnil téma. „Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl.“ „Oni to přežijou.“ Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad. „Já tě ale možná nevrátím,“ řekl s rozpustilým zablesknutím v očích. Zalapala jsem po dechu. Zasmál se. „Vypadáš ustaraně.“ „Ne,“ hlesla jsem, ale jako na potvoru se mi zlomil hlas. „Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?“ „Vždyť jsem ti to povídal – už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám.“ Pořád se usmíval, ale jeho okrové oči byly vážné. „Vzdáváš?“ zopakovala jsem zmateně. „Ano – vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí.“ Při těch slovech mu úsměv pohasl a do hlasu se mu vloudil tvrdý tón. „Zase jsem mimo.“ Ten úžasný pokřivený úsměv se objevil znovu. „Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou – to je jeden z problémů.“ „Neboj se – já ničemu z toho nerozumím,“ řekla jsem zatrpkle. „S tím počítám.“ „Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?“ „Přátelé…“ přemítal pochybovačně. „Nebo ne.“ Zamumlala jsem. Zakřenil se. „No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel.“ Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování. „To říkáš často,“ podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas. „Ano, protože mě neposloucháš. Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat.“ „Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu.“ Přimhouřila jsem oči. Omluvně se usmál. „Takže, protože nemám… rozum, tak se budeme snažit být přáteli?“ Pokusila jsem se shrnout tu matoucí změnu. „Tak nějak.“ Podívala jsem se dolů na své ruce svírající láhev limonády a nevěděla jsem, co mám dělat. „Na co myslíš?“ zeptal se zvědavě. Vzhlédla jsem do jeho hlubokých zlatých očí, popletlo mě to, a jako obvykle jsem vyhrkla pravdu. „Snažím se přijít na to, co jsi zač.“ Jeho čelist se napjala, ale s jistým úsilím si zachoval úsměv. „A daří se ti to aspoň trochu?“ zeptal se ledabyle. „Moc ne,“ přiznala jsem. Uchechtl se. „Jaké máš teorie?“ Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala. „Ty mi to nepovíš?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu s děsně svůdným úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou. „To je moc trapné.“ „To je vážně frustrující, víš,“ stěžoval si. „Ne,“ nesouhlasila jsem rychle, v očích tvrdý pohled, „nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující – že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě frustrujícího?“ Zakřenil se. „A nebo třeba,“ pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, „se ten člověk chová podivně – jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího.“ „Ty ses nějak rozjela, co?“ „Nemám ráda dvojí měřítka.“ Měřili jsme si jeden druhého a neusmívali jsme se. Podíval se mi přes rameno a pak se nečekaně uchechtl. „Co je?“ „Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý – debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku.“ Znovu se uchechtl. „Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekla jsem mrazivě. „Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš.“ „Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst.“ „Kromě mě, samozřejmě.“ „Ano. Kromě tebe.“ Jeho nálada se najednou změnila; vrhl po mně zadumaný pohled. „Zajímalo by mě, proč to tak je.“ Nevydržela jsem ten pohled. Soustředila jsem se na rozšroubování víčka od limonády. Dala jsem si pořádný doušek a zírala před sebe do prázdna. „Ty nemáš hlad?“ zeptal se zmateně. „Ne.“ Nechtěla jsem mu vykládat, že mám žaludek nervózně stažený. „Ty?“ Podívala jsem se na prázdný stůl před ním. „Ne, nemám hlad.“ Nerozuměla jsem jeho výrazu – vypadalo to, jako že ho pobavil nějaký vtip, kterému rozumí jen on sám. „Můžeš mi prokázat laskavost?“ zeptala jsem se po vteřině zaváhání. Najednou byl obezřetný. „To záleží na tom, co chceš.“ „Nic zvláštního,“ ujišťovala jsem ho. Čekal, rezervovaný, ale zvědavý. „Jenom jsem si říkala… jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená.“ Při těch slovech jsem měla oči upřené na láhev limonády a malíčkem jsem objížděla kolečko otvoru. „To zní fér.“ Tiskl rty k sobě, aby se nesmál, když jsem vzhlédla. „Díky.“ „A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?“ zeptal se. „Dobře.“ „Pověz mi jednu teorii.“ Jejda. „Tuhle ne.“ „Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď,“ domáhal se. „Tys taky porušil svoje sliby,“ připomněla jsem mu. „Jenom jednu teorii – nebudu se smát.“ „Ale ano, budeš.“ Tím jsem si byla jistá. Sklopil své okrové oči a pak na mě přes dlouhé černé řasy upřel spalující pohled. „Prosím!“ vydechl a naklonil se ke mně. Zamrkala jsem, v hlavě vygumováno. Proboha, jak to dělá? „Ehm, cože?“ zeptala jsem se jako omámená. „Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii.“ Jeho oči se do mě pořád žhavě opíraly. „Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?“ Je taky hypnotizér? Nebo je prostě jen strašně snadné mě rozhodit? „To není moc kreativní,“ poškleboval se. „Je mi líto, nic jiného nemám,“ odsekla jsem uraženě. „Nejsi ani blízko,“ popichoval. „Žádní pavouci?“ „Ne.“ „A žádná radioaktivita?“ „Žádná.“ „Zatraceně,“ povzdechla jsem si. „Ani kryptonit mně nedělá starosti,“ uchechtl se. „Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?“ Moc se snažil udržet vážný obličej. „Já na to stejně nakonec přijdu,“ varovala jsem ho. „Přál bych si, aby ses o to nepokoušela.“ Byl zase vážný. „Protože…?“ „Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?“ Čtverácky se usmíval, ale jeho oči byly neproniknutelné. „Aha,“ řekla jsem, jak několik věcí, které nadhodil, najednou zapadlo na své místo. „Chápu.“ „Vážně?“ Jeho obličej byl najednou přísný, jako kdyby se bál, že snad prozradil příliš. „Ty jsi nebezpečný?“ dovtípila jsem se a puls se mi zrychlil, jak jsem si intuitivně uvědomila pravdivost svých slov. On je nebezpečný. Celou dobu se mi to snažil říct. Jenom se na mě podíval, oči plné jistého citu, kterému jsem nemohla porozumět. „Ale ne zlý,“ zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. „Ne, já nevěřím, že jsi zlý.“ „To se pleteš,“ jeho hlas téměř nebylo slyšet. Sklopil pohled, sebral mi víčko od láhve a začal jím otáčet mezi prsty. Dívala jsem se na něj a přemítala, proč se nebojím. To, co říkal, myslel vážně – to bylo zjevné. Ale já jsem se cítila jenom napjatá, předrážděná… ale hlavně fascinovaná. Prostě jako vždycky, když jsem mu byla nablízku. Ticho trvalo, dokud jsem si nevšimla, že jídelna je téměř prázdná. Vyskočila jsem. „Přijdeme pozdě.“ „Já dneska na hodinu nejdu,“ prohlásil a točil víčkem tak rychle, že z něj byla jenom rozmazaná šmouha. „Proč ne?“ „Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny.“ Usmál se na mě, ale jeho oči byly stále utrápené. „No, já jdu,“ řekla jsem mu. Byla jsem moc velký zbabělec na to, abych riskovala, že mě nachytají. Obrátil svou pozornost zpátky k víčku. „Tak zatím ahoj.“ Otálela jsem, byla jsem na vážkách, pak mě ale první zvonění vyhnalo ze dveří – s posledním pohledem dotvrzujícím, že se nepohnul ani o centimetr. Jak jsem napůl běžela do třídy, hlava se mi točila rychleji než to víčko od láhve. Na tak málo otázek jsem dostala odpověď v porovnání s tím, kolik nových otázek vyvstalo. Alespoň přestalo pršet. Měla jsem štěstí; když jsem dorazila, pan Banner ještě v učebně nebyl. Usadila jsem se rychle na své místo, vědoma si toho, že jak Mike, tak Angela se na mě upřeně dívají. Mike se tvářil naštvaně; Angela vypadala překvapeně, a trochu uctivě. Pan Banner pak vstoupil do učebny a zahájil hodinu. V náručí žongloval s několika krabičkami z lepenky. Položil je k Mikovi na lavici a řekl mu, aby je rozdal po třídě. „Tak tedy, pánové a dámy, chci, abyste si z každé krabičky vzali jeden kousek,“ řekl, když vytáhl z kapsy pláště gumové rukavice a natáhl si je. Ostrý zvuk, jak se mu rukavice připleskly kolem zápěstí, podle mě nevěstil nic dobrého. „To první by měla být indikátorová destička,“ pokračoval, uchopil bílou kartičku se čtyřmi vyznačenými okénky a všem ji ukázal. „To druhé je čtyřhrotý aplikátor –“ zvedl něco, co vypadalo jako téměř bezzubý kartáček „– a to třetí je sterilní mikroskalpel,“ zvedl malý kousek z modrého plastu a rozevřel ho. Hrot byl na takovou dálku v podstatě neviditelný, ale mně se zhoupl žaludek. „Obejdu vás s kapátkem s vodou, abych připravil vaše destičky, takže prosím nezačínejte, dokud se k vám nedostanu…“ začal zase u Mikova stolku a opatrně kápl kapku vody na každý ze čtyř čtverečků. „Pak chci, abyste se opatrně řízli skalpelem do prstu…“ Popadl Mikea za ruku a dloubl ostřím do špičky Mikova prostředníčku. Ach ne. Na čele mi vyrazil lepkavý studený pot. „Každý z hrotů smočte v kapičce krve.“ Aby to předvedl, zmáčkl Mikovi prst, dokud netekla krev. Křečovitě jsem polkla, žaludek mi těžkl. „A tu pak naneste na destičku,“ dokončil a zvedl destičku s kapkami, abychom ji všichni viděli. Zavřela jsem oči a snažila se poslouchat přes to zvonění v uších. „Červený kříž pořádá příští víkend v Port Angeles nábor dárců krve, tak jsem si myslel, že byste všichni měli znát svou krevní skupinu.“ Zdálo se, že je na svůj nápad pyšný. „Ti, kterým ještě není osmnáct, budou potřebovat svolení rodičů – formuláře mám na stole.“ Dál obcházel s kapátkem po místnosti. Položila jsem si tvář na studenou černou lavici a snažila se udržet se při vědomí. Všude kolem sebe jsem slyšela pištění, stěžování a chichotání, jak si spolužáci propichovali prsty. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala pusou. „Bello, jste v pořádku?“ zeptal se pan Banner. Jeho hlas se ozval kousek od mojí hlavy a zněl vyplašeně. „Já už znám svou krevní skupinu, pane Bannere,“ odpověděla jsem slabě. Bála jsem se zvednout hlavu. „Je vám na omdlení?“ „Ano, pane učiteli,“ zamumlala jsem a v duchu bych si nakopala za to, že jsem se neulila, když jsem měla šanci. „Může někdo dovést Bellu na ošetřovnu, prosím?“ zavolal učitel. Nemusela jsem vzhlédnout, abych věděla, že to bude Mike, kdo se dobrovolně přihlásí. „Můžete jít sama?“ zeptal se pan Banner. „Ano,“ zašeptala jsem. Jenom mě pusťte odsud, myslela jsem si. Budu se třeba plazit. Mike se mi horlivě snažil pomoct, podepřel mě v pase a přetáhl si moji paži kolem ramen. Ztěžka jsem se o něj opřela a vyklopýtali jsme ven ze třídy. Mike mě pomalu vlekl po školním pozemku. Když jsme byli za rohem jídelny, z dohledu budovy číslo čtyři pro případ, že by se pan Banner díval, zastavila jsem se. „Nech mě minutku si sednout, prosím tě,“ zaprosila jsem. Pomohl mi sednout si na obrubník. „A ať uděláš, co uděláš, hlavně nevyndávej tu ruku z kapsy,“ varovala jsem ho. Pořád mi bylo tak na omdlení. Skulila jsem se na bok, položila si tvář na mrazivý vlhký cement chodníku a zavřela oči. Zdálo se, že to trochu pomáhá. „Páni, ty jsi ale zelená, Bello,“ řekl Mike nervózně. „Bello?“ zavolal z dálky jiný hlas. Ne! Prosím, ať si ten hrozně povědomý hlas jenom představuju! „Co se jí stalo – je zraněná?“ Jeho hlas byl teď blíž a zněl rozrušeně. Nepředstavovala jsem si to. Stiskla jsem pevně oči a doufala, že umřu. Nebo že se přinejmenším pozvracím. Mike zněl vystresovaně. „Myslím, že omdlela. Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu.“ „Bello.“ Edwardův hlas byl přímo vedle mě, teď se mu ulevilo. „Slyšíš mě?“ „Ne,“ zasténala jsem. „Jdi pryč.“ Zasmál se do hrstí. „Vedl jsem ji na ošetřovnu,“ vysvětloval Mike defenzivním tónem, „ale ona nechce jít dál.“ „Já ji tam vezmu,“ prohlásil Edward. Slyšela jsem stále v jeho hlase úsměv. „Můžeš se vrátit do třídy.“ „Ne,“ protestoval Mike. „Mám to udělat já.“ Najednou pode mnou chodník zmizel. Rychle jsem v šoku otevřela oči. Edward mě zvedl do náručí tak snadno, jako kdybych vážila pět kilo, a ne pětapadesát. „Postav mě na zem!“ Prosím, prosím, ať se na něj nepozvracím. Vyrazil dřív, než jsem se zmohla na slovo. „Hej!“ zavolal Mike, už deset kroků od nás. Edward ho ignoroval. „Vypadáš hrozně,“ řekl mi a křenil se. „Postav mě zpátky na chodník,“ zasténala jsem. Kolébavý pohyb jeho chůze mi neprospíval. Držel mě strnule od těla, celou mou váhu nesl jenom na pažích – nezdálo se, že by mu to vadilo. „Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?“ zeptal se. Zdálo se, že ho to pobavilo. Neodpověděla jsem. Znovu jsem zavřela oči, ze všech sil jsem potlačovala nevolnost a tiskla rty k sobě. „A to ani nejde o tvou vlastní krev,“ pokračoval a bavil se. Nevím, jak otevřel dveře, když mě nesl, ale najednou bylo teplo, takže jsem věděla, že jsme uvnitř. „Propána,“ zajíkl se ženský hlas. „Omdlela při biologii,“ vysvětloval Edward. Otevřela jsem oči. Byli jsem v kanceláři. Edward dlouhými kroky obešel pult ke dveřím ošetřovny. Paní Copeová, zrzavá recepční v přijímací kanceláři, běžela napřed, aby mu je otevřela. Babičkovská ošetřovatelka překvapeně vzhlédla od románu, jak mě Edward vnesl do místnosti a jemně mě položil na šustivý papír, který pokrýval hnědou vinylovou matraci na jediném lůžku. Pak ustoupil a postavil se ke stěně, co nejdál to v té úzké místnosti bylo možné. Jeho oči byly živé, vzrušené. „Je jenom trochu bledá,“ uklidňoval vyplašenou sestřičku. „Zjišťují si při biologii krevní skupiny.“ Sestřička vědoucně přikývla. „Vždycky se někdo najde.“ Potlačil smích. „Jenom si na minutku lehni, drahoušku; to přejde.“ „Já vím,“ vzdychla jsem. Nevolnost už polevovala. „Stává se ti to často?“ zeptala se. „Občas,“ přiznala jsem. Edward zakašlal, aby zakryl další smích. „Ty už se můžeš vrátit do třídy,“ řekla mu. „Já s ní mám zůstat.“ Prohlásil to s tak neochvějnou autoritou, že sestřička sice našpulila rty, ale už o tom s ním nediskutovala. „Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku,“ řekla mi a pak odspěchala z místnosti. „Měl jsi pravdu,“ zasténala jsem a zavřela oči. „To já obvykle mívám – ale v čem konkrétně tentokrát?“ „Ulejvání vážně neškodí.“ Trénovala jsem pravidelné dýchání. „Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila,“ přiznal po odmlce. Pronesl to tak, jako kdyby se svěřoval s pokořující slabostí. „Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese.“ „Ha, ha.“ Pořád jsem měla oči zavřené, ale každou minutou jsem se cítila normálněji. „Upřímně – viděl jsem mrtvoly s lepší barvou. Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu.“ „Chudák Mike. Vsadím se, že je naštvaný.“ „Naprosto mě nenávidí,“ řekl Edward vesele. „To nemůžeš vědět,“ oponovala jsem, ale pak mě napadlo, jestli opravdu nemůže. „Viděl jsem jeho obličej – bylo to poznat.“ „Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou.“ Teď už mi bylo skoro dobře, ačkoliv to zvedání žaludku by pravděpodobně odeznělo rychleji, kdybych předtím obědvala. Na druhou stranu bylo možná štěstí, že jsem měla žaludek prázdný. „Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko.“ Taková normální odpověď – to mě překvapilo. Slyšela jsem vrznout dveře, otevřela jsem oči a uviděla sestřičku se studeným obkladem v ruce. „Tady máš, drahoušku.“ Položila mi ho na čelo. „Vypadáš líp,“ dodala. „Myslím, že už je mi dobře,“ řekla jsem a posadila se. Jenom trochu hučení v uších, žádné motání hlavy. Mátově zelené stěny zůstávaly, kde měly. Viděla jsem, že mě chce zase položit, ale právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř strčila hlavu paní Copeová. „Máme tu dalšího,“ oznámila. Seskočila jsem na zem, abych uvolnila lůžko dalšímu invalidovi. Podala jsem obklad zpátky sestře. „Tady máte, já už to nepotřebuju.“ A pak dveřmi vklopýtal dovnitř Mike, který tentokrát podpíral pobledlého Leea Stephense, dalšího kluka z naší biologické třídy. Ustoupili jsme s Edwardem ke zdi, abychom jim udělali místo. „Ach ne,“ zamumlal Edward. „Jdi ven do kanceláře, Bello.“ Udiveně jsem se na něj podívala. „Věř mi – běž.“ Otočila jsem se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila jsem z ošetřovny. Cítila jsem Edwarda přímo za sebou. „Ty jsi mě opravdu poslechla.“ Byl ohromený. „Cítila jsem krev,“ řekla jsem a nakrčila nos. Leeovi nebylo špatně z toho, že se díval na jiné lidi, jako mně. „Lidé krev nedokážou cítit,“ oponoval. „No, já to dokážu – právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl.“ Zíral na mě s neproniknutelným výrazem. „Co je?“ zeptala jsem se. „To nic.“ Pak přišel Mike, podíval se napřed na mě, pak na Edwarda. Pohled, který mu věnoval, potvrzoval Edwardova slova o nenávisti. Podíval se podmračeně zpátky na mě. „Ty vypadáš líp,“ obvinil mě. „Hlavně drž ruku v kapse,“ varovala jsem ho znovu. „Už to nekrvácí,“ zamručel. „Jdeš zpátky do třídy?“ „Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem.“ „Jo, to asi jo… Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?“ Při těch slovech střelil dalším pohledem k Edwardovi, který stál u pultu plného poházených papírů, nehybný jako socha, a zíral do prázdna. Snažila jsem se o co nejpřátelštější tón. „Jasně, říkala jsem, že jsem pro.“ „Máme sraz v deset v tátově obchodě.“ Jeho oči znovu kmitly k Edwardovi, zřejmě ho napadlo, jestli neprozradil příliš informací. Řečí těla dával jasně najevo, že to pozvání není určeno pro všechny. „Budu tam,“ slíbila jsem. „Tak se uvidíme na tělocviku,“ řekl a nejistě se vydal ke dveřím. „Zatím čau,“ odpověděla jsem. Ještě jednou se na mě podíval, kulatý obličej lehce našpulený, a pak vyšel pomalu ze dveří, ramena svěšená. Zaplavila mě vlna soucitu. Přemítala jsem, že jeho zklamaný obličej uvidím znovu… v tělocvičně. „Tělák,“ zasténala jsem. „To můžu zařídit.“ Nevšimla jsem si, že se Edward postavil vedle mě, ale mluvil mi teď do ucha. „Posaď se a vypadej bledě,“ zašeptal. To nebylo nic těžkého; vždycky jsem byla bledá a předchozí slabost mi zanechala na obličeji lehký povlak potu. Posadila jsem se na jednu z rozskřípaných skládacích židlí a opřela si hlavu o zeď s očima zavřenýma. Záchvaty mdloby mě vždycky vyčerpávaly. Slyšela jsem, jak Edward tiše mluví u pultu. „Paní Copeová?“ „Ano?“ Neslyšela jsem ji vrátit se ke stolu. „Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?“ Jeho hlas byl jako tekutý med. Dokázala jsem si představit, jak neodolatelný má asi pohled. „Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?“ zašvitořila paní Copeová. Proč tohle taky neumím? „Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit.“ „Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello,“ zavolala na mě. Slabě jsem přikývla a jenom něco zahučela. „Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?“ Zády k recepční byl jeho pohled sarkastický. „Půjdu sama.“ Opatrně jsem vstala, a pořad mi bylo dobře. Podržel mi dveře se zdvořilým úsměvem, ale výsměšnýma očima. Vyšla jsem ven do studené, jemné mlhy, která se právě začala snášet. Bylo to příjemné – poprvé jsem si tu vlhkost neustále padající z nebe užívala – jak mi to omývalo obličej do čista od lepkavého potu. „Díky,“ řekla jsem, když za mnou vyšel ven. „To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku.“ „Kdykoliv.“ Zíral přímo před sebe, mhouřil oči do deště. „Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?“ Doufala jsem, že pojede, ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné. Nedokázala jsem si ho představit, jak se skládá do auta s ostatními spolužáky; nepatřil s nimi do stejného světa. Ale už jenom ta naděje ve mně vzbudila první záchvěv nadšení, které jsem pro ten výlet pocítila. „Kam přesně vlastně všichni jedete?“ Pořád se díval před sebe, bez výrazu. „Dolů do La Push, k přístavu.“ Prohlížela jsem si jeho obličej a snažila se ho přečíst. Přimhouřil oči do tenoučkých špehýrek. Pak se na mě podíval koutkem oka a zahořkle se usmál. „Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval.“ Povzdechla jsem si. „Právě jsem tě pozvala já.“ „My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy.“ Jeho oči tančily; ta představa se mu líbila víc, než by měla. „Mika vzal čert,“ zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl to „my dva“. Líbilo se mi to víc, než by mělo. Teď jsme byli blízko parkoviště. Zabočila jsem doleva ke svému náklaďáčku. Něco mě chytlo za bundu a strhlo zpátky. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se rozzlobeně. Svíral mi bundu v hrsti jedné ruky. Byla jsem zmatená. „Jedu domů.“ „Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?“ Jeho hlas byl stále rozhořčený. „V jakém stavu? A co moje auto?“ stěžovala jsem si. „Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla.“ Táhl mě za bundu ke svému autu. Měla jsem co dělat, abych neupadla. A kdyby, on by mě pravděpodobně prostě táhl dál. „Pusť!“ naléhala jsem. Ignoroval mě. Klopýtala jsem po obrubnících přes mokrý chodník, až jsme došli k Volvu. Tam mě konečně pustil – dopadla jsem na dveře spolujezdce. „Ty jsi tak neodbytný!“ zabručela jsem. „Je otevřeno,“ odpověděl. Sedl si za volant. „Jsem naprosto schopná jet domů sama!“ Stála jsem vedle auta a zuřila. Teď pršelo hustěji a já jsem si nenasadila kapuci, takže mi voda stékala z vlasů na záda. Spustil automatické okénko a naklonil se ke mně přes sedadlo. „Nastup si, Bello.“ Neodpověděla jsem. V duchu jsem počítala svoje možnosti dostat se k náklaďáčku, než mě dohoní. Musela jsem přiznat, že moc šancí nemám. „Prostě tě odtáhnu zpátky,“ pohrozil, protože uhodl můj plán. Snažila jsem se udržet to málo důstojnosti, co jsem mohla, zatímco jsem nastupovala k němu do auta. Nebyla jsem moc úspěšná – vypadala jsem jako poloutopené kotě a boty mi vrzaly. „Tohle naprosto není nutné,“ řekla jsem upjatě. Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením – seděla jsem s pusou našpulenou – ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly. „Měsíční svit?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ty znáš Debussyho?“ opáčil stejně překvapeně. „Moc ne,“ přiznala jsem. „Máma hraje doma spoustu klasické hudby – znám jenom svoje oblíbené.“ „Taky je to jedna z mých oblíbených.“ Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek. Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak hladce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek. „Jaká je tvoje matka?“ zeptal se mě najednou. Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem. „Vypadá hodně jako já, ale je hezčí,“ odpověděla jsem. Zvedl obočí. „Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka.“ Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo. „Kolik je ti, Bello?“ A jeho hlas zněl kdovíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece. „Je mi sedmnáct,“ odpověděla jsem, trochu zmatená. „Nevypadáš na sedmnáct.“ Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to. „Co je?“ zeptal se, znovu zvědavý. „Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku.“ Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla. „No, někdo holt musí být dospělý.“ Na chviličku jsem se odmlčela. „Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka,“ poznamenala jsem. Udělal obličej a změnil téma. „Tak proč si tvoje matka vzala Phila?“ Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla. „Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen.“ Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím. „Schvaluješ to?“ zeptal se. „Záleží na tom?“ opáčila jsem. „Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho.“ „To je velmi nesobecké… myslím,“ uvažoval. „Cože?“ „Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?“ Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí. „Asi ano,“ zajíkla jsem se. „Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl.“ „Takže nikoho příliš děsivého,“ popichoval. Zakřenila jsem se. „Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?“ „To je jedna definice, předpokládám.“ „Jaká je tvoje definice?“ Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další. „Myslíš, že já bych mohl být děsivý?“ Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej. Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. „Hmmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl.“ „Teď se mě bojíš?“ Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný. „Ne.“ Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vrátil. „Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?“ zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. „To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj.“ Byl okamžitě ve střehu. „Co chceš vědět?“ „Cullenovi tě adoptovali?“ ověřovala jsem si. „Ano.“ Na chvíli jsem zaváhala. „Co se stalo s tvými rodiči?“ „Zemřeli před mnoha lety.“ Jeho tón byl věcný. „To je mi líto,“ zamumlala jsem. „Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho.“ „A ty je máš moc rád.“ To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil. „Ano,“ usmál se. „Nedokázal bych si představit dva lepší lidi.“ „Máš velké štěstí.“ „Já vím, že mám.“ „A tvůj bratr a sestra?“ Podíval se na hodiny na palubní desce. „Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě.“ „A jo, promiň, asi musíš jet.“ Nechtělo se mi vystoupit z auta. „A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii.“ Uculil se na mě. „Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají.“ Povzdechla jsem si. Zasmál se a v jeho smíchu byl osten. „Užij si to na pláži… přeju ti dobré počasí na opalování.“ Podíval se ven na dešťovou clonu. „Zítra se neuvidíme?“ „Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív.“ „Co budete dělat?“ Na to se přece přítel může zeptat, ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát. „Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier.“ Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat. „No, tak si to užij.“ Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrával úsměv. „Uděláš pro mě tenhle víkend něco?“ Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí. Bezmocně jsem přikývla. „Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?“ Usmál se uličnicky. Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně. „Uvidím, co budu moct dělat,“ odsekla jsem a vyskočila do deště. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi. Jak odjížděl, stále se usmíval.
6. STRAŠIDELNÉ HISTORKY
Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se soustředit na třetí dějství Macbetha, ale ve skutečnosti jsem napínala uši, jestli neuslyším svůj náklaďáček. Byla jsem přesvědčená, že bych řev motoru slyšela i přes bušící déšť. Ale když jsem se šla kouknout za záclonu – znovu – najednou tam stál. Netěšila jsem se na pátek, a bylo to ještě horší, než jsem čekala. Samozřejmě jsem si vyslechla narážky na své omdlívání. Zdálo se, že obzvlášť Jessica má z té historky obrovskou legraci. Naštěstí Mike udržel pusu zavřenou, takže to vypadalo, že o Edwardově zásahu nikdo neví. Ale Jessica měla spoustu otázek, které se týkaly včerejšího oběda. „Tak co chtěl Edward Cullen včera?“ zeptala se mě při trigonometrii. „Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě. „Vlastně se vůbec nedostal k podstatě věci.“ „Vypadalas trochu rozzlobená,“ nadhodila. „Vážně?“ Udržela jsem lhostejný výraz. „Víš, nikdy předtím jsem ho neviděla sedět s někým jiným než s členy jeho rodiny. To bylo divný.“ „Divný,“ souhlasila jsem. Zdála se otrávená; prohrábla si netrpělivě temné kadeře – asi doufala, že uslyší něco, z čeho bude dobrá historka, kterou by mohla vykládat dál. Nejhorší na pátku bylo to, že i když jsem věděla, že tam nebude, pořád jsem doufala. Když jsem vstoupila do jídelny s Jessikou a Mikem, nemohla jsem se ubránit, abych se nepodívala k jeho stolu, kde seděli Rosalie, Alice a Jasper a povídali si, hlavy blízko u sebe. A nemohla jsem zastavit smutek, který mě zaplavoval, když jsem si uvědomila, že nevím, jak dlouho budu muset čekat, než ho zase uvidím. U mého obvyklého stolu byl každý samé plány na příští den. Mike celý ožil, vkládal velikánskou důvěru v místního meteorologa, který na zítřek sliboval slunce. Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Ale dnes bylo tepleji – téměř šestnáct stupňů. Možná, že ten výlet nebude tak úplně na pendrek. Během oběda jsem zachytila pár nepřátelských pohledů od Lauren, kterým jsem porozuměla, až když jsme všichni společně vycházeli z jídelny. Šla jsem těsně za ní, byla jsem jenom krok od jejích hladkých, stříbrně blonďatých vlasů, a ona o tom neměla ponětí. „…nechápu, proč Bella,“ – vyslovila mé jméno s opovržením – „odteďka nesedá s Cullenovými,“ šeptala Mikovi. Nikdy jsem si nevšimla, jaký má nepříjemný nosový hlas, a byla jsem překvapená záští, která z něj čišela. Neznaly jsme se nijak dobře, rozhodně ne dost na to, aby mě neměla ráda – tak jsem si to aspoň myslela. „Je to moje kamarádka; sedá s námi,“ zašeptal Mike loajálně, ale také trochu majetnicky. Zastavila jsem, aby mě přešly Jess s Angelou. Už jsem nechtěla nic slyšet. * * * Doma u večeře Charlie neskrýval nadšení nad mým sobotním výletem do La Push. Myslím, že se cítil provinile, že mě nechává o víkendech samotnou doma, ale strávil příliš mnoho let vytvářením svých zvyků, aby je teď porušoval. Samozřejmě znal jména všech spolužáků, kteří pojedou, jejich rodičů a asi i jejich praprarodičů. Zdálo se, že to schvaluje. Přemítala jsem, jestli by schválil i můj plán jet do Seattlu s Edwardem Cullenem. Ne že bych mu o tom chtěla vykládat. „Tati, znáš místo jménem Goat Rocks nebo tak nějak? Myslím, že je to jižně od Mount Rainier,“ zeptala jsem se nedbale. „Jo – proč?“ Pokrčila jsem rameny. „Pár lidí mluvilo o tom, že tam budou tábořit.“ „To není moc vhodné místo na táboření,“ řekl překvapeně. „Je tam moc medvědů. Lidi tam většinou jezdí během lovecké sezóny.“ „Aha,“ zamumlala jsem. „Možná jsem to jméno špatně zachytila.“ Chtěla jsem si pospat, ale probudila mě neobvyklá záře. Otevřela jsem oči a uviděla jsem, jak mými okny proudí jasné žluté světlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Spěchala jsem se k oknu přesvědčit, a opravdu, bylo to slunce. Stálo na obloze na špatném místě, moc nízko, a nezdálo se tak blízko, jak by mělo být, ale rozhodně to bylo slunce. Na obzoru se kupily mraky, ale uprostřed bylo vidět velikou modrou skvrnu. Zůstala jsem u okna tak dlouho, jak to šlo, bála jsem se, že když odejdu, ta modrá zase zmizí. Newtonových obchod se sportovním vybavením byl na sever od města. Už jsem si ho všimla, ale nikdy jsem se tam nezastavila – neměla jsem moc potřebu kupovat outdoorové vybavení, protože jsem nikdy nepobývala venku déle, než bylo nezbytně nutné. Na parkovišti jsem poznala Mikův Suburban a Tylerovu Sentru. Jak jsem zastavila vedle jejich aut, viděla jsem před Suburbanem stát skupinku lidí. Byl tam Erik se dvěma dalšími kluky, kteří se mnou chodili do třídy; byla jsem si celkem jistá, že se jmenují Ben a Conner. Byla tam Jess, z jedné strany měla Angelu, z druhé Lauren. Další tři holky stály s nimi, včetně jedné, kterou jsem si pamatovala, protože jsem přes ni upadla v pátek při tělocviku. Ta se na mě ošklivě podívala, jak jsem vystupovala z auta, a zašeptala něco Lauren. Lauren zavrtěla hlavou s vlasy barvy kukuřičného chmýří a pohrdlivě si mě měřila. Takže to bude jeden z těch dní. Alespoň Mike měl radost, že mě vidí. „Tys přijela!“ zavolal potěšeně. „A já jsem říkal, že dneska bude sluníčko, že jo?“ „Slíbila jsem ti, že pojedu,“ připomněla jsem mu. „Už čekáme jenom na Leea a Samanthu… pokud jsi ještě někoho nepozvala,“ dodal Mike. „Ne,“ lhala jsem s lehkým srdcem a doufala, že mě při lži nenachytá. Ale také jsem si přála, aby se stal zázrak a Edward se objevil. Mike vypadal spokojeně. „Pojedeš se mnou v autě? Je to tamhleto, nebo můžeš jet v minivanu Leeovy mámy.“ „Jasně.“ Blaženě se usmál. Bylo tak snadné udělat Mikovi radost. „Můžeš sedět vepředu vedle mě,“ slíbil mi. Nebylo jednoduché udělat radost Mikovi a současně i Jessice. Viděla jsem, jak na nás Jessica upřeně kouká. Počty ovšem pracovaly v můj prospěch. Lee přivedl dva lidi navíc, a najednou bylo potřeba každé místo. Podařilo se mi vměstnat Jess mezi Mika a sebe na přední sedadlo Suburbanu. Mike taky mohl projevit víc taktu, ale Jessica se zdála celkem usmířená. Do La Push to bylo z Forks jenom pětadvacet kilometrů, silnici většinu cesty lemovaly úžasné hustě zelené lesy a pod ní se klikatila široká Quillayute River. Byla jsem ráda, že mám místo u okna. Stáhli jsme zase okýnka – Suburban působil trochu klaustrofobicky, když v něm sedělo devět lidí – a já jsem se snažila absorbovat co nejvíce slunečního světla. Během svých letních pobytů ve Forks s Charliem jsem byla na plážích kolem La Push mnohokrát, takže míli dlouhý půlměsíc First Beach jsem dobře znala. Pořád mi však připadal úchvatný. Voda byla i ve slunečním světle tmavě šedá, vlny s bílými hřebínky se vzdouvaly k šedému skalnatému pobřeží. Z ocelových vln přístavu se zvedaly ostrovy se strmými útesy po stranách, dosahujícími k hrbolatým vrcholkům, korunovány strohými, do nebe se tyčícími borovicemi. Pláž měla jenom tenký pruh skutečného písku na okraji vody, dál už byly jenom miliony širokých hladkých kamenů, které z dálky vypadaly uniformně šedé, ale zblízka měly všechny odstíny, jaké kámen může mít: cihlovou, mořskou zeleň, levandulovou, modrošedou, matně zlatou. Čára přílivu byla pokryta velkými kusy naplaveného dříví, vyběleného ve slaných vlnách, že vypadalo jako kosti, některé bylo nahromaděné na okraji lesa, některé leželo osaměle, jenom z dosahu vln. Od vln přicházel čerstvý vítr, studený a slaný. Na vlnách se kolébali pelikáni a rackové a nad nimi kroužil osamělý orel. Po nebi se stále honily mraky, hrozilo, že každou chvíli provedou invazi, ale slunce prozatím statečně svítilo ve své aureole modrého nebe. Vydali jsme se dolů k pláži, Mike nás vedl ke kruhu z naplavených klád, které se zjevně používaly při sešlostech, jako byla ta naše. Bylo tam i ohniště plné černého popela. Erik a ten kluk, který se myslím jmenoval Ben, sbírali ulámané větve naplaveného dříví ze sušších hromad kolem okraje lesa a brzy měli na starém popelu postavenou hranici v podobě tee-pee. „Už jsi někdy viděla táborák z naplaveného dříví?“ zeptal se mě Mike. Seděla jsem na jedné lavičce barvy kosti; ostatní holky se shromáždily po obou mých stranách a vzrušeně si povídaly. Mike klečel vedle ohně a zapaloval jeden menší klacík cigaretovým zapalovačem. „Ne,“ odpověděla jsem, když opatrně umísťoval hořící větvičku do pagody. „Tak to se ti bude líbit – sleduj ty barvy.“ Zapálil další malou větvičku a položil ji podél té první. Plameny začaly suché dřevo rychle olizovat. „Je to modré,“ řekla jsem překvapeně. „To dělá ta sůl. Hezké, ne?“ Zapálil další kousek, položil ho tam, kde oheň ještě nechytil, a pak si přišel sednout vedle mě. Naštěstí Jess byla z jeho druhé strany. Otočila se k němu a nárokovala si jeho pozornost. Sledovala jsem zvláštní modré a zelené plameny praskající k nebi. Po půl hodině povídání se pár kluků chtělo projít k blízkým přílivovým jezírkům. Bylo to dilema. Na jednu stranu jsem měla přílivová jezírka moc ráda. Fascinovala mě už jako dítě; byla to jediné, na co jsem se těšila, když jsem měla jet do Forks. Na druhou stranu, taky jsem do nich hodně padala. Na tom nic není, když je vám sedm a máte s sebou tátu. Připomnělo mi to Edwardovu žádost – abych nespadla do oceánu. Lauren byla ta, která za mě rozhodla. Ona se nechtěla projít, rozhodně na to neměla vhodné boty. Většina ostatních holek kromě Angely a Jessiky se rozhodly zůstat taky na pláži. Čekala jsem, dokud se Tyler s Erikem nenabídli, že s nimi zůstanou, a pak jsem tiše vstala, abych se přidala k těm, co šli na procházku. Mike mi věnoval široký úsměv, když viděl, že jdu. Procházka nebyla moc dlouhá, akorát se mi nelíbilo, že jsem v lese ztratila nebe. Do zeleného světla lesa se smích adolescentů jaksi nehodil, les byl příliš temný a zlověstný, aby byl v harmonii s veselým žertováním. Musela jsem se při každém kroku velice pečlivě dívat, kam šlapu, abych se vyhnula kořenům dole a větvím nad sebou, a brzy jsem byla pozadu. Nakonec jsem se prodrala smaragdovým okrajem lesa a znovu jsem se ocitla na skalnatém pobřeží. Byl odliv a přílivová říčka tekla kolem nás svou cestou do moře. Podél jejích oblázkovitých břehů byla mělká jezírka, která nikdy úplně nevysychala, a kde se to hemžilo životem. Byla jsem velmi opatrná, abych se nenakláněla příliš daleko nad malé oceánové rybníčky. Ostatní se nebáli, skákali přes kameny, nakláněli se riskantně přes okraje. Našla jsem si velmi stabilně vypadající kámen na kraji jednoho z největších jezírek a posadila se tam velmi opatrně, očarovaná přírodním akváriem pod sebou. Pugéty zářivých sasanek se neustále vlnily v neviditelném proudu, převracely škeble rozehnané po krajích, schovávajíce tak kraby zalezlé uvnitř, hvězdice nehybně držely přichycené ke kamenům a k sobě navzájem a v jasně zelených mořských řasách se zavlnil jeden malý černý úhoř s bílými rychle se pohybujícími pruhy, který tam čekal, až se moře vrátí. Byla jsem tím naprosto uchvácená, až na jednu malou část mé mysli, která přemítala, co asi teď dělá Edward, a snažila si představit, co by říkal, kdyby tu byl se mnou. Nakonec kluci dostali hlad, a tak jsem celá ztuhlá vstala a vydala se za nimi zpátky. Tentokrát jsem se snažila lépe s nimi držet krok přes les, takže jsem přirozeně párkrát upadla. Udělala jsem si na dlaních pár mělkých škrábanců, na kolenou džínů jsem měla zelené skvrny, ale mohlo to být horší. Když jsme se dostali zpátky na First Beach, viděli jsme, že skupina, kterou jsme opustili, se mezitím rozrostla. Jak jsme se přiblížili, viděli jsme lesklé rovné černé vlasy a měděnou kůži nově příchozích, teenagerů z rezervace, kteří se přišli skamarádit. Už se rozdávalo jídlo a kluci spěchali, aby se přihlásili o svůj díl, zatímco nás Erik představoval, jak jsme vstupovali do kruhu z naplaveného dříví. Já s Angelou jsme přišly poslední a jak Erik vyslovil naše jména, všimla jsem si, jak na mě jeden mladší kluk sedící na kamenech vedle ohně se zájmem pohlédl. Posadila jsem se vedle Angely a Mike nám přinesl sendviče a podnos se sodovkami, abychom si vybraly, zatímco ten kluk, který vypadal z hostů nejstarší, ze sebe vysypal jména sedmi dalších, kteří byli s ním. Pochytila jsem akorát to, že jedna z holek se taky jmenuje Jessica a ten kluk, který si mě všiml, byl Jacob. Bylo příjemné sedět vedle Angely; byla to klidná povaha – necítila potřebu vyplnit každé ticho hovorem. Nechala mě volně přemýšlet a nevyrušovala, zatímco jsme jedly. A já jsem myslela na to, jak mi připadá, že čas ve Forks plyne nesouvisle, někdy události kolem mě míjejí rozmazaně a jen některé výjevy vystupují jasněji než ostatní. A jindy jsou chvíle, kdy je každá vteřina důležitá a vryje se mi hluboko do mysli. Věděla jsem přesně, co ten rozdíl způsobuje, a to mě znepokojovalo. Během oběda začaly mraky postupovat, zatahovaly se přes modrou oblohu, přes tu chvíli přeletěly přes slunce, vrhaly na pláž dlouhé stíny a očerňovaly vlny. Jakmile jsme dojedli, začali se spolužáci po dvojicích a trojicích loudat pryč. Někteří sešli dolů ke břehu a snažili se házet žabky přes zčeřenou hladinu. Ostatní dávali dohromady druhou expedici k přílivovým jezírkům. Mike – a za ním Jessica jako stín – si to namířili k jedinému obchodu ve vesnici. Někteří z místních šli s nimi; ostatní se přidali k procházce. Když se všichni rozptýlili, seděla jsem na kládě sama, jen s Lauren a Tylerem, kteří se zabývali discmanem, který někoho napadlo přinést, a třemi teenagery z rezervace rozsazenými kolem, včetně kluka jménem Jacob a toho nejstaršího, který vystupoval jako mluvčí. Pár minut poté, co Angela odešla se skupinou na procházku, se přiloudal Jacob a sedl si vedle mě. Vypadal na čtrnáct, možná na patnáct, a měl dlouhé, zářivě černé vlasy, stažené vzadu na krku gumičkou. Měl krásnou hedvábnou pleť rudohnědé barvy; jeho oči byly tmavé, posazené hluboko nad vystouplými lícními kostmi. Bradu měl pořád ještě dětsky zakulacenou. Dohromady to byl velmi hezký obličej. Ovšem ten dobrý dojem, který na mě udělal jeho pěkný vzhled, pokazila první slova, která vypustil z pusy. „Ty jsi Isabella Swanová, viď?“ Bylo to zase jako první den ve škole. „Bella,“ povzdechla jsem si. „Já jsem Jacob Black,“ napřáhl ke mně ruku v přátelském gestu. „Koupila sis od mého táty náklaďák.“ „Aha,“ řekla jsem s úlevou a potřásla mu štíhlou rukou. „Ty jsi Billyho syn. Asi bych si tě měla pamatovat.“ „Nejsem z rodiny nejmladší – budeš si pamatovat moje starší sestry.“ „Ráchel a Rebeka,“ vzpomněla jsem si najednou. Charlie a Billy nás během mých návštěv nechávali často spolu, abychom se zabavily, zatímco oni budou rybařit. Byly jsme všechny příliš nesmělé, abychom se nějak hluboce skamarádily. Samozřejmě, když mi bylo jedenáct, nadělala jsem dost scén, abych výletům za rybařením učinila přítrž. „Jsou tady?“ obhlížela jsem holky na kraji oceánu a přemítala jsem, jestli bych je teď poznala. „Ne,“ zavrtěl Jacob hlavou, „Ráchel dostala stipendium na Washingtonské státní a Rebeka si vzala jednoho surfaře se Samoy – žije teď na Havaji.“ „Vdala se. Páni.“ Byla jsem ohromená. Dvojčata byla jenom o rok a kousek starší než já. „Tak jak se ti líbí náklaďák?“ zeptal se. „Miluju ho, jezdí skvěle.“ „Jo, ale je vážně pomalý,“ zasmál se. „Tolik se mi ulevilo, když ho Charlie koupil. Táta by mi nedovolil postavit další auto, když jsme měli přímo doma jedno ještě slušné.“ „Není tak pomalý,“ namítla jsem. „Zkusila jsi jet přes devadesát?“ „Ne,“ připustila jsem. „Dobře. Ani to nezkoušej.“ Zakřenil se. Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu oplatila. „Vede si skvěle při kolizi,“ uvedla jsem na obranu svého náklaďáčku. „Myslím, že tu starou obludu nezdolá ani tank,“ souhlasil a znovu se zasmál. „Takže ty stavíš auta?“ zeptala jsem se, protože to na mě udělalo dojem. „Když mám volný čas a součástky. Nevěděla bys náhodou, kde bych mohl kápnout na hlavní válec z Volkswagenu Rabbit, rok 1986?“ dodal žertovně. Měl příjemný, nakřáplý hlas. „Promiň,“ zasmála jsem se, „poslední dobou jsem žádný neviděla, ale kvůli tobě budu mít oči otevřené.“ Jako kdybych věděla, co to je. Velmi dobře se s ním povídalo. Blýsknul se zářivým úsměvem, díval se na mě uznale způsobem, který jsem se učila rozpoznávat. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml. „Ty znáš Bellu, Jacobe?“ zeptala se Lauren – tónem, který mi připadal nevychovaný a drzý – z druhé strany ohně. „My se známe tak nějak odjakživa,“ zasmál se a věnoval mi další úsměv. „To je hezké.“ Rozhodně to neznělo upřímně, a její bledé, bezvýrazné oči se přimhouřily. „Bello,“ zavolala znovu a pozorně se mi dívala do obličeje, „právě jsem říkala Tylerovi, že je to škoda, že s námi nemohl dnes jet nikdo z Cullenových. To nikoho nenapadlo je pozvat?“ Její starostlivý výraz byl nepřesvědčivý. „Myslíš rodinu doktora Carlislea Cullena?“ zeptal se ten vysoký starší kluk dřív, než jsem mohla odpovědět, k Laurenině velké zlosti. Byl to opravdu spíš muž než chlapec, a jeho hlas byl velmi hluboký. „Ano, ty je znáš?“ zeptala se blahosklonně a pootočila se k němu. „Cullenovi sem nechodí,“ řekl tónem, který to téma uzavíral, a ignoroval tak její otázku. Tyler, který se snažil získat zpátky její pozornost, se zeptal na její názor na cédéčko, které držel. To ji rozptýlilo. Zírala jsem na toho kluka s hlubokým hlasem, poněkud zaražená, ale on se díval stranou k tmavému lesu za námi. Říkal, že Cullenovi sem nechodí, ale jeho tón napovídal něco víc – že to nemají dovoleno; mají vstup zakázán. Jeho chování ve mně zanechalo divný dojem, a tak jsem se snažila ho ignorovat, ale bez úspěchu. „Tak co, už tě Forks dohání k šílenství?“ přerušil Jacob moji meditaci. „Ach, řekla bych, že je to slabé slovo,“ ušklíbla jsem se. Chápavě se zakřenil. Pořád jsem se zaobírala tou krátkou poznámkou o Cullenových a najednou mě něco napadlo. Byl to hloupý plán, ale neměla jsem žádný lepší nápad. Doufala jsem, že mladý Jacob je ještě nezkušený, pokud jde o holky, takže neprokoukne moje jistě žalostné pokusy o flirtování. „Nechceš se se mnou projít po pláži?“ zeptala jsem se a snažila se napodobit způsob, jakým se Edward díval zpod svých řas. Nemohlo to mít ani zdaleka podobný efekt, to jsem si byla jistá, ale Jacob vyskočil dost ochotně. Jak jsme šli k severu podél pestrobarevných kamenů k vlnolamu z naplaveného dříví, mraky konečně semkly řady přes oblohu, takže moře ztmavlo a teplota poklesla. Strčila jsem si ruce hluboko do kapes bundy. „Takže tobě je kolik, šestnáct?“ zeptala jsem se a snažila se nevypadat jako idiot, když jsem mrkala řasami, jak jsem to viděla u holek v televizi. „Zrovna mi bylo patnáct,“ přiznal se, ale bylo vidět, že mu to zalichotilo. „Vážně?“ Předstírala jsem překvapení. „Myslela bych si, že jsi starší.“ „Jsem na svůj věk vysoký,“ vysvětloval. „Jezdíváš hodně do Forks?“ zeptala jsem se koketně, jako kdybych doufala, že řekne ano. Mně samotné to znělo pitomě. Bála jsem se, že se na mě znechuceně obrátí a obviní mě, že si z něj utahuju, ale pořád vypadal polichoceně. „Ani moc ne,“ připustil zamračeně. „Ale až budu mít hotové auto, budu moct jezdit, kolikrát budu chtít – teda až si udělám řidičák,“ dodal. „Kdo byl ten druhý kluk, s kterým mluvila Lauren? Vypadal trochu starý na to, aby chodil s námi.“ Naschvál jsem se přiřadila k mladším ve snaze dát najevo, že dávám přednost Jacobovi. „To je Sam – je mu devatenáct,“ informoval mě. „A co to povídal o doktorově rodině?“ zeptala jsem se nevinně. „O Cullenových? No, oni do rezervace nemají jezdit.“ Uhnul pohledem, zadíval se do dálky k James Island a potvrdil tak, co jsem si myslela, že jsem v Samově hlase slyšela. „Proč ne?“ Pohlédl zpátky na mě a kousal si ret. „Ouha. Já o tom nemám nikde vykládat.“ „No, ale já to nikomu nepovím, jsem jenom zvědavá,“ pokusila jsem se o okouzlující úsměv a přemítala, jestli moc netlačím na pilu. On mi ovšem úsměv oplatil a opravdu se tvářil okouzleně. Pak zvedl jedno obočí a jeho hlas byl ještě chraplavější než předtím. „Máš ráda strašidelné historky?“ zeptal se zlověstně. „Miluju je,“ horovala jsem a snažila se propalovat ho očima. Jacob došel k blízkému naplavenému stromu, kterému trčely do vzduchu kořeny jako ochablé nohy velkého bledého pavouka. Zlehka se opřel o jeden ze zkroucených kořenů, zatímco já jsem si sedla vedle něj na kmen. Díval se dolů na kameny, v koutcích jeho širokých rtů si pohrával úsměv. Viděla jsem, že se snaží dobře to podat. Soustředila jsem se na to, aby mi ten živý zájem, který jsem cítila, byl vidět na očích. „Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme – myslím my Quileuté?“ začal. „Vlastně ne,“ přiznala jsem. „No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa – staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou.“ Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. „Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet. A pak jsou historky o studených,“ hlas mu klesl trochu níž. „Studených?“ zeptala jsem se a tentokrát jsem svůj zájem nepředstírala. „Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území.“ Zvedl oči v sloup. „Tvůj pradědeček?“ povzbuzovala jsem ho. „Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlka – no, vlastně ne vlka, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci.“ „Vlkodlaci mají nepřátele?“ „Jenom jednoho.“ Upřeně jsem se na něj koukala a doufala, že skryju svoji netrpělivost za obdiv. „Takže chápeš,“ pokračoval Jacob, „studení jsou tradičně naši nepřátelé. Ale tahle tlupa, která přišla na naše území v dobách mého pradědečka, byla jiná. Nelovili stejným způsobem jako ostatní jejich druhu – nepředstavovali pro kmen nebezpečí. Takže s nimi můj pradědeček uzavřel příměří. Když slíbí, že se budou držet z dosahu našich pozemků, nepředáme je bledým tvářím.“ Zamrkal na mě. „Když nebyli nebezpeční, tak proč…?“ Snažila jsem se to pochopit, snažila jsem se, aby neviděl, jak beru jeho strašidelný příběh vážně. „Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou.“ Naschvál zdůraznil hrozbu ve svém tónu. „Jak to myslíš, civilizovaní?“ „Tvrdili, že neloví lidi. Prý byli místo toho nějak schopní lovit zvířata.“ Snažila jsem se udržet svůj hlas nevzrušený. „A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?“ „Ne,“ dramaticky se odmlčel. „Jsou to ti samí.“ Musel si myslet, že výraz na mé tváři je strach vyvolaný jeho historkou. Usmál se potěšeně a pokračoval. „Je jich teď víc, nová žena a nový muž, ale zbytek jsou ti samí. V dobách mého pradědečka už znali jejich vůdce, Carlislea. On už tu byl a zase odešel dokonce ještě předtím, než přišli tvoji lidé.“ Potlačoval úsměv. „A co tedy jsou?“ zeptala jsem se nakonec. „Co jsou ti studení zač?“ Temně se usmál. „Pijí krev,“ odpověděl mrazivým hlasem. „Tvoji lidé jim říkají upíři.“ Po jeho odpovědi jsem zírala do divokého vlnobití a nebyla jsem si jistá, co můj obličej prozrazuje. „Máš husí kůži,“ zasmál se potěšeně. „Jsi dobrý vypravěč,“ zalichotila jsem mu a pořád jsem zírala do vln. „Pěkně bláznivé, nemyslíš? Není divu, že táta nechce, abychom o tom s někým mluvili.“ Ještě jsem nedovedla natolik ovládnout svůj výraz, abych se na něj dokázala podívat. „Neboj, já to na tebe nepovím.“ „Asi jsem právě porušil úmluvu,“ zasmál se. „Já si to vezmu do hrobu,“ slíbila jsem mu a pak jsem se zachvěla. „Ale vážně, Charliemu nic neříkej. Dost se rozzlobil, když slyšel, že někteří z nás nechodí do nemocnice od té doby, co tam doktor Cullen začal pracovat.“ „Neřeknu, samozřejmě.“ „Tak co, myslíš, že jsme parta pověrčivých domorodců, nebo co?“ zeptal se uličnickým tónem, ale se stopou obav. Pořád jsem se dívala na oceán. Pak jsem se otočila a usmála se na něj co nejnormálněji jsem dokázala. „Ne. Ale myslím, že umíš moc dobře vyprávět strašidelné historky. Pořád mám husí kůži, vidíš?“ zvedla jsem ruku. „Týjo.“ Usmál se. A pak nás zvuk plážových kamenů ťukajících o sebe upozornil, že se někdo blíží. Zvedli jsme hlavu současně a spatřili jsme Mika a Jessiku asi padesát metrů od nás, jak jdou k nám. „Tady jsi, Bello,“ zavolal Mike s úlevou a mával rukou nad hlavou. „To je tvůj kluk?“ zeptal se Jacob, který si všiml žárlivého podtónu v Mikově hlasu. Byla jsem překvapená, že je to tak znát. „Ne, to tedy není,“ zašeptala jsem. Byla jsem Jacobovi nesmírně vděčná a byla jsem ochotná udělat mu co největší radost. Z opatrnosti jsem se otočila a zamrkala na něj, aby to Mike neviděl. Usmál se, naplněný pýchou, kterou vyvolalo mé neobratné flirtování. „Takže až si udělám řidičák…“ začal. „Musíš se na mě přijet do Forks podívat. Můžeme si někam zajít.“ Cítila jsem se provinile, když jsem to říkala, protože jsem věděla, že jsem ho využila. Ale Jacob se mi opravdu líbil. Mohli bychom být snadno přáteli. Mike došel až k nám, Jessica se za ním táhla jako ocásek. Viděla jsem, jak si pohledem změřil Jacoba; jeho zjevné mládí ho uspokojilo. „Kde jste byli?“ zeptal se, ačkoliv měl odpověď přímo před sebou. „Jacob mi vyprávěl nějaké místní historky,“ prozradila jsem. „Bylo to vážně zajímavé.“ Vřele jsem se na Jacoba usmála a on mi úsměv oplatil. „No,“ odmlčel se Mike a bedlivě hodnotil situaci, jak se má dívat na naše kamarádění. „My už balíme – vypadá to, že bude brzy pršet.“ Všichni jsme se podívali na zamračené nebe. Rozhodně to vypadalo na déšť. „Dobře.“ Vyskočila jsem. „Už jdu.“ „Bylo hezké tě zase vidět,“ řekl Jacob a já jsem pochopila, že se snaží Mika trochu poškádlit. „Vážně bylo. Až příště pojede Charlie na návštěvu za Billym, pojedu s ním,“ slíbila jsem. Po tváři se mu roztáhl úsměv. „To bude bezva.“ „A díky,“ dodala jsem upřímně. Natáhla jsem si kapuci, zatímco jsme se trmáceli přes kameny k parkovišti. Spadlo pár kapek a tam, kde přistály, zůstaly na kamenech černé skvrnky. Když jsme došli k Suburbanu, ostatní už nakládali všechno zpátky do aut. Schoulila jsem se na zadní sedadlo vedle Angely a Tylera a oznámila, že už jsem seděla vepředu cestou sem. Angela jenom koukala z okna na eskalující bouřku a Lauren se vrtěla na prostředním sedadle, aby zaujala Tylerovu pozornost, takže jsem si mohla prostě položil hlavu na sedadlo a zavřít oči. Vehementně jsem se snažila nemyslet.
Hmmm
(Kity, 30. 1. 2010 20:49)