Jdi na obsah
Jdi na menu
9. TEORIE
„Můžu položit jen jednu další otázku?“ zaprosila jsem, když zprudka vyrazil po tiché silnici. Zdálo se, že řízení vůbec nevěnuje pozornost. Povzdechl si. „Jednu,“ souhlasil. Semknul rty pevně k sobě do obezřetné linky. „No… říkal jsi, že jsi věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal.“ Podíval se stranou a rozvažoval. „Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou,“ zamručela jsem. Téměř se usmál. „Tak dobře. Šel jsem za tvou vůní.“ Podíval se na silnici, takže jsem měla čas ovládnout emoce. Nedokázala jsem vymyslet přijatelnou odpověď, takže jsem to odložila na pozdější promyšlení. Snažila jsem se znovu soustředit. Nechtěla jsem, aby teď přestal, když konečně začal věci vysvětlovat. „A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…“ zdržovala jsem. Podíval se na mě nesouhlasně. „Kterou?“ „Jak to funguje – to čtení v mysli? Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?“ Připadala jsem si hloupě, když jsem předstírala, že stojím o objasnění. „To je víc než jedna,“ poukázal. Jednoduše jsem zaklesla prsty do sebe a vyčkávavě jsem se na něj zadívala. „Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů,“ odmlčel se zamyšleně. „Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně,“ při tom slově se zamračil, „aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova.“ „A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?“ zeptala jsem se zvědavě. Podíval se na mě s nevyzpytatelným pohledem. „Nevím,“ zamumlal. „Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké.“ Široce se na mě usmál, jak ho to najednou pobavilo. „Moje mysl nefunguje správně? Jsem divná?“ Ta slova mě znepokojovala víc, než by měla – pravděpodobně proto, že jeho spekulace trefily do černého. Vždycky jsem něco takového tušila, a bylo mi nepříjemné, že se mi to potvrzuje. „Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná,“ zasmál se. „Neboj, to je jenom teorie…“ Jeho obličej se napjal. „Což nás přivádí zpátky k tobě.“ Povzdechla jsem si. Jak začít? „Nejde veškerá vyhýbavost stranou?“ připomněl mi tiše. Poprvé jsem se podívala jinam než na jeho obličej, jak jsem se snažila najít vhodná slova. Náhodou jsem si všimla tachometru. „Panebože!“ zakřičela jsem. „Zpomal!“ „Co se děje?“ vyděsil se. Ale auto nezpomalilo. „Jedeš stošedesátkou!“ pořád jsem křičela. Vrhla jsem zpanikařený pohled z okna, ale byla moc tma, abych něco viděla. Silnice byla vidět jenom v modravém kuželu jasu světlometů. Les po obou stranách silnice byl jako černá zeď – a tvrdý jako zeď z oceli, kdybychom v téhle rychlosti vylétli ze silnice. „Klídek, Bello.“ Obrátil oči v sloup, ale pořád nezpomaloval. „Chceš nás zabít?“ zeptala jsem se. „Nikam nenarazíme.“ Snažila jsem se zklidnit hlas. „Proč tolik spěcháš?“ „Vždycky jezdím takhle.“ Otočil se, aby se na mě pokřiveně usmál. „Dívej se na silnici!“ „Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu,“ zakřenil se a zaťukal si na čelo. „Vestavěný detektor radarů.“ „Moc vtipné,“ zuřila jsem. „Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš.“ „Pravděpodobně,“ souhlasil a krátce, tvrdě se zasmál. „Ale ty ne.“ Povzdechl si a já se dívala s úlevou, jak ručička tachometru postupně klesá na sto třicet. „Spokojená?“ „Skoro.“ „Nesnáším pomalou jízdu,“ zamumlal. „Tohle je pomalé?“ „Dost poznámek o mém řízení,“ odsekl. „Pořád čekám na tvou nejnovější teorii.“ Kousala jsem se do rtu. Podíval se na mě, jeho medové oči byly nečekaně něžné. „Nebudu se smát,“ slíbil. „Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit.“ „Je to tak zlé?“ „Dost, jo.“ Čekal. Prohlížela jsem si svoje ruce, abych neviděla jeho výraz. „Tak do toho.“ Jeho hlas byl klidný. „Nevím, jak začít,“ přiznala jsem. „Tak začni od začátku… říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.“ „Ne.“ „Co tě nastartovalo – knížka? Film?“ povzbuzoval mě. „Ne – bylo to v sobotu, na pláži.“ Dovolila jsem si podívat se mu do obličeje. Tvářil se nechápavě. „Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka,“ pokračovala jsem. „Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství.“ Pořád se tvářil nechápavě. „Jeho táta je jedním z quileutských starších.“ Pozorně jsem se na něj podívala. Jeho zmatený výraz okamžitě ztuhl. „Šli jsme se projít –“ o svém flirtování jsem radši pomlčela – „a on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…“ zaváhala jsem. „Pokračuj,“ řekl. „O upírech.“ Uvědomila jsem si, že šeptám. Teď jsem se mu do tváře podívat nedokázala. Ale viděla jsem, jak křečovitě svírá volant, až mu kotníky prstů zbělely. „A okamžitě jsi pomyslela na mě?“ Pořád klidný. „Ne. On… zmiňoval tvou rodinu.“ Mlčel, zíral na silnici. Najednou jsem měla starosti, starosti, abych Jacoba ochránila. „Podle něj je to jenom hloupá pověra,“ řekla jsem rychle. „Nečekal, že tomu budu věřit.“ To mu nestačilo; musela jsem se přiznat. „Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl.“ „Proč?“ „Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat. A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj,“ přiznala jsem se s hlavou svěšenou. Vyrušil mě smíchem. Zírala jsem na něj. Smál se, ale jeho oči byly zuřivé, dívaly se dopředu. „Jak jsi to z něj vytáhla?“ zeptal se. „Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala.“ Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, jak jsem na to vzpomínala. „To bych rád viděl.“ Temně se zachechtal. „A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black.“ Začervenala jsem se a vyhlédla ze svého okna do noci. „Co jsi dělala pak?“ zeptal se po chvilce. „Hledala jsem na internetu.“ „A to tě přesvědčilo?“ Z jeho hlasu zazníval pramalý zájem. Ale rukama pořád silně svíral volant. „Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela jsem se. „Co?“ „Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží,“ zašeptala jsem. „Že na tom nezáleží?“ Jeho tón mě přiměl vzhlédnout – konečně jsem prolomila tu jeho pečlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl nevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala. „Ne,“ řekla jsem tiše. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“ Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. „Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“ „Ne.“ Zmlkl, zase se díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný. „Ty se zlobíš,“ vzdychla jsem. „Neměla jsem nic říkat.“ „Ne,“ odporoval, ale jeho tón byl stejně tvrdý jako jeho obličej. „Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“ „Takže se zase pletu?“ provokovala jsem. „To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ citoval a skřípal přitom zuby. „Mám pravdu?“ vydechla jsem. „Záleží na tom?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Vlastně ne.“ Odmlčela jsem se. „Ale jsem zvědavá.“ Můj hlas byl alespoň vyrovnaný. Najednou se zatvářil odevzdaně. „Na co jsi zvědavá?“ „Kolik je ti let?“ „Sedmnáct,“ odpověděl okamžitě. „A jak dlouho je ti sedmnáct?“ Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. „Už nějakou dobu,“ připustil posléze. „Dobře.“ Usmála jsem se, měla jsem radost, že je ke mně pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil. „Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“ Stejně se zasmál. „Mýtus.“ „Slunce tě nespálí?“ „Mýtus.“ „Spíš v rakvi?“ „Mýtus.“ Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivný tón. „Nemůžu spát.“ Chviličku mi trvalo, než jsem to strávila. „Vůbec?“ „Nikdy,“ odpověděl a jeho hlas nebylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam. „Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné. Zamrkala jsem, stále omámená. „Která to je?“ „Nezajímá tě, co jím?“ zeptal se sarkasticky. „Aha,“ zamumlala jsem, „tohle.“ „Ano, tohle.“ Jeho hlas byl drsný. „Nechceš vědět, jestli piju krev?“ Trhla jsem sebou. „No, Jacob o tom něco říkal.“ „Co Jacob říkal?“ zeptal se příkře. „Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“ „Říkal, že nejsme nebezpeční?“ Jeho hlas byl hluboce skeptický. „Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“ Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne. „Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?“ Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější. „Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal. Brala jsem to jako potvrzení. „Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval mě. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“ „Nerozumím.“ „Snažíme se,“ vysvětloval pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“ „To je chyba?“ Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také. „Velmi nebezpečná,“ zamumlal. Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být – povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat ani minutu z těch, které mi ještě zbývaly. „Pověz mi víc,“ žádala jsem zoufale a nestarala jsem se, co říkal, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas. Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. „Co víc chceš vědět?“ „Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla jsem a hlas jsem stále měla zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct. „Protože nechci být stvůra.“ Jeho hlas byl velmi tichý. „Ale zvířata nestačí?“ Odmlčel se. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Jeho tón nabral zlověstný nádech. „Někdy je to obtížnější než jindy.“ „Teď je to pro tebe moc obtížné?“ zeptala jsem se. Povzdechl si. „Ano.“ „Ale hlad nemáš,“ řekla jsem přesvědčeně – bylo to tvrzení, ne otázka. „Proč si to myslíš?“ „Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“ Zachechtal se. „Ty jsi všímavá, viď?“ Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti. „Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala jsem se, když bylo zase ticho. „Ano.“ Na vteřinku se odmlčel, jako kdyby se rozhodoval, jestli něco dodá, nebo ne. „Nechtěl jsem odjet, ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“ „Proč jsi nechtěl odjet?“ „Jsem z toho… nervózní… když tě nemám nablízku.“ Jeho oči byly něžné, ale naléhavé, a zdálo se, že mi pod jejich pohledem měknou kosti v těle. „Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Zavrtěl hlavou a pak se zdálo, že si na něco vzpomněl. „No, vlastně ne tak docela.“ „Cože?“ „Tvoje ruce,“ připomněl mi. Podívala jsem se dolů na své dlaně a na téměř zahojené škrábance přes kotníky. Jeho očím nic neušlo. „Upadla jsem,“ povzdechla jsem si. „Myslel jsem si to.“ Jeho rty se v koutcích zvedly vzhůru. „Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ Smutně se na mě usmál. „Tři dny? Copak ses nevrátil až dnes?“ „Ne, vrátili jsme se v neděli.“ „Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ Byla jsem frustrovaná, skoro rozzlobená, když jsem pomyslela na to, kolik zklamání jsem si vytrpěla kvůli jeho nepřítomnosti. „No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“ „Proč?“ „Někdy ti to ukážu,“ slíbil. Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. „Mohl jsi mi zavolat,“ usoudila jsem. Byl zmatený. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“ „Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala jsem a sklopila oči. „Co?“ Jeho sametový hlas byl neodolatelný. „Nelíbilo se mi to. Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“ Začervenala jsem se, když jsem to vyslovila nahlas. Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, že má bolestný výraz. „Á,“ zasténal tiše. „Tohle je zlé.“ Nerozuměla jsem jeho odpovědi. „Co jsem řekla?“ „Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Obrátil své najednou ztrápené oči na silnici a jeho slova plynula tak rychle, že jsem jim skoro nerozuměla. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“ „Ne.“ Velmi silně jsem se snažila nepůsobit jako tvrdohlavé dítě. „Myslím to vážně,“ zasténal. „Já taky. Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“ Jeho hlas práskl, hlasitý a hrubý. „To nikdy neříkej.“ Kousla jsem se do rtu a byla jsem ráda, že neví, jak moc to bolelo. Zírala jsem na silnici. Teď už musíme být blízko. Jel hodně rychle. „Na co myslíš?“ zeptal se, hlas stále hrubý. Jenom jsem zavrtěla hlavou, nebyla jsem si jistá, jestli můžu mluvit. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji, ale upírala jsem oči dopředu. „Ty pláčeš?“ Znělo to poplašeně. Neuvědomila jsem si, že vlhkost v mých očích přetekla. Rychle jsem si otřela rukou tvář, a samozřejmě, zrádné slzy tam byly, prozradily mě. „Ne,“ odpověděla jsem, ale hlas se mi zlomil. Viděla jsem, jak ke mně váhavě napřáhl pravou ruku, ale pak se zarazil a pomalu ji položil zpátky na volant. „Promiň.“ Jeho hlas hořel lítostí. Věděla jsem, že se neomlouvá jenom za slova, která mě rozrušila. Temnota ubíhala tiše kolem nás. „Pověz mi něco,“ požádal po další minutě a já jsem slyšela, jak moc se snaží použít lehčí tón. „Ano?“ „Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“ „Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka – víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Pomyslela jsem na tmavovlasého chlapa s návalem nenávisti. „Ty ses s nimi chtěla prát?“ To ho rozrušilo. „Nenapadlo tě utíkat?“ „Hodně padám, když běžím,“ přiznala jsem. „A co křičet?“ „K tomu jsem se dostávala.“ Zavrtěl hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“ Povzdechla jsem si. Zpomalovali jsme, přijížděli jsme k Forks. Trvalo to necelých dvacet minut. „Uvidíme se zítra?“ zeptala jsem se. „Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál se. „Budu ti držet místo u oběda.“ Bylo to pošetilé, po tom všem, čím jsme si dnes večer prošli, jak mi ten malý slib rozechvěl žaludek a slova mi uvázla v krku. Byli jsme před Charlieho domem. Světla v domě svítila, můj náklaďáček stál na svém místě, všechno naprosto normální. Bylo to jako probudit se ze sna. Zastavil auto, ale já jsem se nehýbala. „Slibuješ, že tam zítra budeš?“ „Slibuju.“ Chvíli jsem to zvažovala, pak jsem přikývla. Stáhla jsem si jeho sako a dopřála si ještě jedno poslední vdechnutí. „Můžeš si ho nechat – nemáš bundu na zítra,“ připomněl mi. Podala jsem mu ho zpátky. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“ „Aha, jasně.“ Široce se usmál. Zaváhala jsem s rukou na klice dveří ve snaze prodloužit ten okamžik. „Bello?“ zeptal se jiným tónem – vážným, ale váhavým. „Ano?“ otočila jsem se horlivě zpátky k němu. „Slíbíš mi něco?“ „Ano,“ vyhrkla jsem a okamžitě jsem litovala svého bezpodmínečného souhlasu. Co když mě požádá, abych se od něj držela dál? Takový slib jsem nemohla splnit. „Nechoď sama do lesa.“ Zírala jsem na něj v čirém zmatení. „Proč?“ Zamračil se a jeho oči byly napjaté, když zíral prese mě ven z okna. „Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější. Tahle odpověď ti teď musí stačit.“ Lehce jsem se zachvěla z náhlé zlověstnosti v jeho hlase, ale ulevilo se mi. Tenhle slib jsem alespoň mohla snadno dodržet. „Když to říkáš.“ „Uvidíme se zítra,“ povzdechl si a já jsem věděla, že chce, abych už šla. „Tak tedy zítra.“ Neochotně jsem otevřela dveře. „Bello?“ Otočila jsem se a on se skláněl ke mně, jeho bledý půvabný obličej byl jenom pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít. „Spi sladce,“ řekl. Jeho dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Byla to ta samá jemná vůně, kterou vonělo jeho sako, ale v koncentrovanější formě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Odklonil se. Nebyla jsem schopná se pohnout, dokud se můj mozek nějak nesrovnal. Pak jsem nemotorně vystoupila z auta, musela jsem se opřít o dveře. Měla jsem dojem, že slyším, jak se zahihňal, ale ten zvuk byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá. Počkal, až doklopýtám k domovním dveřím, a pak jsem slyšela, jak motor tiše naskočil. Otočila jsem se a dívala se, jak jeho stříbrné auto mizí za rohem. Uvědomila jsem si, že je velká zima. Mechanicky jsem sáhla pro klíč, odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Charlie zavolal z obývacího pokoje. „Bello?“ „Jo, tati, to jsem já.“ Vešla jsem, abych ho viděla. Díval se na baseballový zápas. „Jsi doma brzy.“ „Vážně?“ Byla jsem překvapená. „Ještě není ani osm,“ řekl mi. „Užily jste si to s děvčaty?“ „Jo – byla spousta legrace.“ Hlava se mi točila, jak jsem se snažila vzpomenout si na celou tu dámskou jízdu, která byla na dnešek v plánu. „Obě si vybraly hezké šaty.“ „Jsi v pořádku?“ „Jsem jenom unavená. Hodně jsem se nachodila.“ „No, možná by sis měla jít lehnout,“ pronesl ustaraně. Napadlo mě, jak se asi tvářím. „Jenom napřed zavolám Jessice.“ „Copak jsi s ní zrovna nebyla?“ zeptal se překvapeně. „Ano – ale zapomněla jsem si u ní v autě bundu. Chci mít jistotu, že mi ji zítra přinese.“ „No, napřed jí dej šanci dojet domů.“ „Správně,“ souhlasila jsem. Šla jsem do kuchyně a vyčerpaně padla na židli. Vážně jsem se teď cítila na omdlení. Přemítala jsem, jestli nakonec po tom všem neupadnu do toho šoku. Seber se, řekla jsem si. Najednou zazvonil telefon, až mě to vyděsilo. Strhla jsem ho z vidlic. „Haló?“ zeptala jsem se udýchaně. „Bello?“ „Ahoj, Jess, zrovna jsem ti chtěla zavolat.“ „Dostala ses domů?“ Na hlase bylo znát, že se jí ulevilo… a že je překvapená. „Ano. Nechala jsem si u tebe v autě bundu – mohla bys mi ji zítra přinést?“ „Samozřejmě. Ale pověz mi, co se stalo!“ žádala. „Hm, zítra – na trigonometrii, ano?“ Rychle pochopila. „Aha, máš tátu doma?“ „Ano, to ano.“ „Dobře, tak si popovídáme zítra. Čau!“ Slyšela jsem jí na hlase, že už se nemůže dočkat. „Čau, Jess.“ Pomalu jsem stoupala do schodů, mysl mi zatemňovala těžká otupělost. Chystala jsem se do postele automaticky, vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, co dělám. Až když jsem byla ve sprše – voda byla příliš horká, pálila mě na kůži – jsem si uvědomila, že mrznu. Divoce jsem se několik minut třásla, než kouřící sprška konečně dokázala uvolnit mé ztuhlé svaly. Pak jsem stála, příliš unavená, abych se pohnula, dokud jsem nevypotřebovala všechnu horkou vodu. Vyklopýtala jsem ven a pevně jsem se zabalila do osušky ve snaze udržet si teplo z vody, aby se bolestivá třesavka nevrátila. Rychle jsem se převlékla na spaní a vlezla si pod deku, stočila se do klubíčka a objala si kolena, abych se udržela v teple. Roztřáslo mě pár malých záchvěvů. Mysl mi pořád omámeně vířila, plná obrazů, kterým jsem nerozuměla, i takových, které jsem se ze všech sil snažila potlačit. Zpočátku se nic nezdálo jasné, ale jak jsem postupně upadala do nevědomí, pár věcí mi jasně došlo. Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti – a já jsem nevěděla, jak silná je to část – žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.
10. VYPTÁVÁNÍ
Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat – třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát. Venku za oknem bylo mlhavo a naprosto dokonalá tma. Neměl žádný důvod nebýt dnes ve škole. Oblékla jsem se teple, měla jsem na paměti, že nemám bundu. Další důkaz, že moje vzpomínky jsou pravdivé. Když jsem sešla dolů, Charlie už byl zase pryč – šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí čokoládovou tyčinku, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nenajdu Jessiku. Bylo neobvykle mlhavo; vzduch byl skoro jako zakouřený. Mlha byla ledově studená, když se mi přilepila na obnaženou kůži obličeje a krku. Nemohla jsem se dočkat, až si v autě pustím topení. Mlha byla tak hustá, že jsem ujela několik stop po příjezdové cestě, než jsem si všimla, že na ní stojí další auto. Srdce mi zadunělo, zajíklo se a pak se zase rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Neviděla jsem, odkud přišel, ale najednou tam stál a otvíral mi dveře. „Nechceš jet dneska se mnou?“ zeptal se, pobavený tím, že mě zase vyvedl z míry. V jeho hlasu byla nejistota. Opravdu mi dával na vybranou – mohla jsem odmítnout, a on v to částečně doufal. Byla to marná naděje. „Chci, děkuju,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Jak jsem nastoupila do vyhřátého auta, všimla jsem si, že přes opěrku hlavy na sedadle spolujezdce je přehozené jeho hnědé sako. Dveře se za mnou zavřely a dříve, než by mělo být možné, seděl vedle mě a startoval auto. „Přinesl jsem ti sako. Nechci, abys onemocněla nebo tak.“ Jeho hlas byl rezervovaný. Všimla jsem si, že sám žádné sako nemá, jenom světle šedý svetr s výstřihem do véčka. Tkanina zase těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla. „Nejsem cukrová panenka,“ protestovala jsem, ale přitáhla jsem si sako na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy, zvědavá, jestli je ta vůně opravdu tak příjemná, jak jsem si ji pamatovala. Byla lepší. „Vážně?“ opáčil hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěl, abych to slyšela. Jeli jsme zamlženými ulicemi, zase moc rychle, a připadali jsme si divně. Alespoň já tedy ano. Včera večer všechny zábrany padly… téměř všechny. Nevěděla jsem, jestli k sobě budeme stále tak upřímní. Svazovalo mi to jazyk. Čekala jsem, až promluví. Otočil se a usmál se na mě. „Copak, dneska žádných dvacet otázek?“ „Trápí tě moje otázky?“ zeptala jsem se s úlevou. „Ne tolik jako tvoje reakce.“ Tvářil se, jako když vtipkuje, ale nemohla jsem si být jistá. Zamračila jsem se. „Reaguju špatně?“ „Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené. Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš.“ „Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím.“ „Ale vybíráš jen něco,“ obvinil mě. „Nijak moc.“ „Dost, aby mě to dovádělo k šílenství.“ „Ty to nechceš slyšet,“ zamumlala jsem skoro šeptem. Jakmile byla ta slova venku, hned jsem jich litovala. Bolest v mém hlasu byla velmi slabá; mohla jsem jenom doufat, že si jí nevšiml. Neodpověděl a já jsem přemítala, jestli jsem pokazila atmosféru. Jeho obličej byl nečitelný. Zajížděli jsme na školní parkoviště. Něco mi opožděně došlo. „Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala jsem se – byla jsem hrozně ráda, že jsem s ním sama, ale vzpomněla jsem si, že jeho auto bývá obvykle plné. „Jeli s Rosalií.“ Pokrčil rameny, zatímco parkoval vedle nablýskaného červeného kabrioletu se zataženou střechou. „Okázalé, viď?“ „Hm, páni,“ vydechla jsem. „Když má tohle, proč jezdí s tebou?“ „Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout.“ „Tobě se to nedaří.“ Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, jak jsme vystupovali z auta. Už jsem neměla zpoždění; díky jeho šílené jízdě jsem se dostala do školy v dostatečném předstihu. „Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?“ „Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla.“ Počkal na mě před autem a pak šel ke škole těsně vedle mě. Chtěla jsem překonat tu krátkou vzdálenost, natáhnout ruku a dotknout se ho, ale bála jsem se, že by se mu to nelíbilo. „Proč vůbec máte takováhle auta?“ přemítala jsem nahlas. „Když vám jde o to, abyste měli soukromí?“ „Je to požitek,“ připustil s rozpustilým úsměvem. „Všichni máme rádi rychlou jízdu.“ „Jasně,“ zamumlala jsem šeptem. Pod převislou střechou jídelny čekala Jessica, oči jí div nevypadly z důlků. Přes rameno, bohudíky, měla mou bundu. „Ahoj, Jessiko,“ pozdravila jsem, když jsme byli krok od ní. „Dík, žes nezapomněla.“ Podala mi bundu beze slov. „Dobré ráno, Jessiko,“ pozdravil ji Edward zdvořile. Nebyla to vážně jeho chyba, že měl tak neodolatelný hlas. Nebo podmanivé oči. „Ehm… ahoj.“ Upřela na mě své velké oči ve snaze posbírat své zmatené myšlenky. „Asi se uvidíme na trigonometrii, viď.“ Věnovala mi významný pohled a já jsem potlačila povzdech. Co jí pro všechno na světě řeknu? „Jo, tam se uvidíme.“ Odešla, ale dvakrát se zastavila, aby se po nás podívala přes rameno. „Co jí řekneš?“ zamumlal Edward. „Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!“ zasyčela jsem. „Neumím,“ řekl zaraženě. Pak, když pochopil, oči se mu rozjasnily. „Ovšem umím číst její – bude na tebe čekat a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne.“ Zasténala jsem, jak jsem si stahovala jeho sako a podávala mu ho. Pak jsem si navlékla svou bundu. Přehodil si sako přes ruku. „Tak co jí řekneš?“ „Malou nápovědu?“ zaprosila jsem. „Co chce vědět?“ Zavrtěl hlavou, uličnicky se zašklebil. „To není fér.“ „Ne, nepodělit se o to, co víš – to není fér.“ Na chvilku zvolnil, jak jsme šli. Zastavili jsme se přede dveřmi učebny, kde jsem měla první hodinu. „Chce vědět, jestli spolu tajně randíme. A chce vědět, co ke mně cítíš,“ řekl nakonec. „Týjo. Co bych měla říct?“ snažila jsem se udržet svůj výraz velmi nevinný. Lidé cestou do třídy chodili kolem nás, pravděpodobně zírali, ale já jsem je skoro nevnímala. „Hmmm.“ Zastavil se, aby chytil uvolněnou kadeř vlasů, které se mi uvolnily z gumičky na krku, a zavinul ji zpátky na místo. Srdce se mi hyperaktivně rozbušilo. „Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano… jestli ti to nevadí – je to snadnější než jakékoli další vysvětlování.“ „Mně to nevadí,“ hlesla jsem slabě. „A pokud jde o její druhou otázku… no, sám si na ni rád poslechnu odpověď.“ Jeden koutek úst povytáhl do mého oblíbeného nevyrovnaného úsměvu. Nestihla jsem tak rychle popadnout dech, abych na tu poznámku odpověděla. Otočil se a odcházel. „Uvidíme se u oběda,“ zavolal na mě přes rameno. Tři lidé vcházející do dveří se zastavili a podívali se na mě. Spěchala jsem do třídy, zrudlá a podrážděná. Podvodník jeden. Teď jsem si dělala ještě větší starosti kvůli tomu, co mám říct Jessice. Posadila jsem se na své obvyklé místo a rozzlobeně jsem práskla taškou na zem. „Ahoj, Bello,“ pozdravil Mike z místa vedle mě. Vzhlédla jsem. Měl divný, téměř odevzdaný pohled. „Jak bylo v Port Angeles?“ „Jak bylo…“ Nevěděla jsem, jak to shrnout. „Skvěle,“ dokončila jsem chabě. „Jessica si koupila vážně krásné šaty.“ „Říkala něco o pondělním večeru?“ zeptal se a oči se mu rozjasnily. Usmála jsem se, jaký obrat rozhovor nabral. „Říkala, že si to vážně užila,“ ujistila jsem ho. „Fakticky?“ zeptal se nadšeně. „No jasně.“ Pan Mason pak okřikl třídu, aby bylo ticho, a požádal, abychom se věnovali svým písemkám. Angličtina a pak občanka uběhly ani nevím jak, protože jsem si dělala starosti, jak všechno vysvětlím Jessice, a děsila jsem se toho, že Edward skrze její myšlenky bude opravdu poslouchat, co jsem řekla. Tahle jeho dovednost mohla být pěkně na obtíž – pokud mi s její pomocí zrovna nezachraňoval život. Na konci druhé hodiny už byla mlha téměř rozpuštěná, ale den byl stále tmavý, nebe zatažené nízkými, utlačujícími mraky. Usmála jsem se na ně. Edward měl samozřejmě pravdu. Když jsem vstoupila do třídy před trigonometrií, Jessica už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív. „Pověz mi všechno!“ poručila, ještě než jsem dosedla. „Co chceš vědět?“ vytáčela jsem se. „Co se stalo včera večer?“ „Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů.“ Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný. „Jak ses dostala domů tak rychle?“ „Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé.“ Doufala jsem, že tohle slyšel. „Bylo to jako rande – řekla jsi mu, že se tam setkáte?“ Na to jsem nepomyslela. „Ne – byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla.“ Její rty se zkrabatily nespokojeností nad průhlednou upřímností v mém hlasu. „Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?“ pokračovala. „Ano – to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu,“ vysvětlovala jsem. „Takže půjdete zase ven?“ „Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu – protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne – to se počítá?“ „Ano,“ přikývla. „No, tak tedy ano.“ „Pá-á-ni,“ natáhla to slovo do tří slabik. „Edward Cullen.“ „Já vím,“ souhlasila jsem. „Páni“ na to ani nestačilo. „Počkej!“ ruce jí vylétly dlaněmi ke mně, jako kdyby zastavovala dopravu. „Políbil tě?“ „Ne,“ zamumlala jsem. „To tak není.“ Vypadala nespokojeně. Jsem si jistá, že já taky. „Myslíš, že v sobotu…?“ zvedla obočí. „O tom vážně pochybuju.“ Nespokojenost v mém hlase byla jen chabě zastíraná. „O čem jste si povídali?“ šeptem ze mě mačkala informace. Hodina už začala, ale pan Varner nedával pozor a my jsme nebyly jediné, kdo si ještě povídal. „Nevím, Jess, o spoustě věcí,“ zašeptala jsem zpátky. „Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu.“ Trochu, trošičku, trošilínku. Myslím, že to zmínil jen tak mimochodem. „Prosím tě, Bello,“ zaprosila. „Pověz mi nějaké podrobnosti.“ „No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala – bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost.“ Ať si z toho vybere, co chce. „To je dobré znamení,“ přikývla. „Byla hezká?“ „Moc – a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet.“ „Tím líp. Určitě se mu líbíš.“ „Taky si to myslím, ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářsky,“ dodala jsem s povzdechem. „Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě,“ vydechla. „Proč?“ byla jsem šokovaná, ale ona mou reakci nepochopila. „Je takový… nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat.“ Udělala obličej, pravděpodobně si vzpomněla na dnešní ráno nebo včerejší večer, když na ni upřel zdrcující sílu svých očí. „Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním,“ přiznala jsem se. „Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný.“ Jessica pokrčila rameny, jako kdyby se tím vysvětlovaly všechny nedostatky. A soudě podle jejího pohledu, jí tohle vysvětlení stačilo. „Je na něm mnohem víc než to.“ „Vážně? A co třeba?“ Zamrzelo mě, že jsem neskončila dřív. A taky jsem pevně doufala, že stran toho poslouchání si dělal jenom legraci. „Neumím to správně vysvětlit… ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří.“ Upír, který chce být hodný – který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda… zírala jsem na přední stěnu místnosti. „Je to možné?“ zachichotala se. Ignorovala jsem ji, snažila jsem se tvářit, jako že dávám pozor, co říká pan Varner. „Takže ho máš ráda.“ Nehodlala to ještě vzdát. „Ano,“ odpověděla jsem stručně. „Chci říct, máš ho opravdu ráda?“ naléhala. „Ano,“ řekla jsem znovu a začervenala se. Doufala jsem, že tento detail se v jejích myšlenkách nezobrazí. Už měla dost jednoslabičných odpovědí. „Jak moc ho máš ráda?“ „Hrozně moc,“ zašeptala jsem. „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“ Povzdechla jsem si, jeden ruměnec přešel do druhého. Pak bohudíky pan Varner Jessiku vyvolal. Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr. „Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru,“ nadhodila jsem. „Děláš si legraci! Cos mu řekla?!“ vydechla, naprosto vyvedená z míry. „No, že jsi říkala, že sis to moc užila – myslím, že ho to potěšilo.“ „Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!“ Strávily jsme zbytek cesty rozpitváváním větných struktur a většinu španělštiny podrobným popisem výrazů Mikova obličeje. Nebyla bych tak ochotná to líčit, kdybych se nebála, že se předmět hovoru stočí zpátky na mě. A pak zvonění oznámilo oběd. Jak jsem vyskočila ze své židle a chvatně nahrnula učebnice do tašky, můj oživlý výraz musel Jessiku trknout. „Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?“ uhodla. „Myslím, že ne.“ Nemohla jsem si být jistá, že mi Edward zase nevhodně nezmizí. Ale za dveřmi učebny španělštiny, opřený o zeď – svou krásou podobný řeckému bohu – stál Edward a čekal na mě. Jessica na něj pohlédla, zakoulela očima a odešla. „Uvidíme se později, Bello.“ Její hlas byl nabitý narážkami. Možná budu muset vypnout zvonění na telefonu. „Ahoj,“ jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně. Poslouchal, to bylo jasné. „Čau.“ Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil – předpokládala jsem, že čeká na příležitost – takže jsme šli do jídelny mlčky. Jít s Edwardem během frmolu o polední přestávce mi hodně připomínalo můj první den tady; každý na mě zíral. Vedl mě do fronty a pořád ještě nepromluvil, ačkoliv po mně každých pár vteřin šlehl hloubavým pohledem. Zdálo se mi, že na jeho tváři podráždění vítězí nad pobavením. Nervózně jsem si pohrávala se zipem na bundě. Přistoupil k pultu a naplnil podnos jídlem. „Co to děláš?“ namítla jsem. „Snad to nebereš všechno pro mě?“ Zavrtěl hlavou a postoupil dopředu, aby zaplatil jídlo. „Půlka je pro mě, samozřejmě.“ Zvedla jsem obočí. Vedl mě na to samé místo, kde jsme už jednou předtím seděli. Z druhé strany dlouhého stolu na nás pobaveně zírala skupinka maturantů, jak jsme si sedli proti sobě. Edward si toho nevšímal. „Vezmi si, co chceš,“ nabídl a postrčil podnos ke mně. „Jsem zvědavá,“ začala jsem, vzala si jablko a otáčela ho v rukou, „co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?“ „Ty jsi pořád zvědavá.“ Zašklebil se a zavrtěl hlavou. Zadíval se mi do očí a neuhýbal pohledem, zatímco zvedl z podnosu plátek pizzy, schválně si ukousl velké sousto, rychle žvýkal a pak polkl. Dívala jsem se s očima vykulenýma. „Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?“ zeptal se blahosklonně. Nakrčila jsem nos. „Jednou jsem to udělala… z přinucení,“ přiznala jsem. „Nebylo to tak špatné.“ Zasmál se. „Myslím, že mě to nepřekvapuje.“ Zdálo se, že něco za mým ramenem upoutalo jeho pozornost. „Jessica analyzuje všechno, co dělám – později ti to podrobně rozebere.“ Postrčil zbytek pizzy ke mně. Zmínka o Jessice mu vrátila do rysů náznak předchozího podráždění. Odložila jsem jablko a ukousla si pizzy. Dívala jsem se stranou, věděla jsem, že začne sám. „Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?“ zeptal se jako by nic. „Ty sis toho vážně nevšiml?“ „Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí.“ „Chudák holka.“ Teď jsem si mohla dovolit být velkorysá. „Něco z toho, co jsi řekla Jessice… no, dělá mi to starosti.“ Nenechal se rozptýlit. Hlas měl nakřáplý a díval se na mě zpod svých řas ustaranýma očima. „Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají,“ připomněla jsem mu. „Varoval jsem tě, že budu poslouchat.“ „A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím.“ „To jistě, to jsi mě varovala,“ souhlasil, ale jeho hlas byl stále hrubý. „Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš – všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela.“ Zamračila jsem se. „To je docela rozdíl.“ „Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde.“ „Tak o co jde?“ Nakláněli jsme se teď k sobě přes stůl. Své velké bílé ruce měl složené pod bradou; já jsem si pravou rukou objímala krk. Musela jsem si připomínat, že jsme v přeplněné jídelně, kde se na nás pravděpodobně dívá mnoho očí. Bylo snadné ponořit se do naší vlastní soukromé, napjaté bublinky. „Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?“ zamumlal a naklonil se ke mně při těch slovech ještě blíž, jeho temně zlaté oči byly pronikavé. Snažila jsem se vzpomenout si, jak se vydechuje. Musela jsem se podívat jinam, než se mi to vybavilo. „Už to zase děláš,“ zabručela jsem. Vykulil překvapeně oči. „Co?“ „Omamuješ mě,“ přiznala jsem a snažila se soustředit, když jsem se podívala zpátky na něj. „Aha.“ Zamračil se. „To není tvoje chyba,“ povzdechla jsem si. „Nemůžu si pomoct.“ „Odpovíš na mou otázku?“ Podívala jsem se dolů. „Ano.“ „Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?“ Byl zase podrážděný. „Ano, vážně si to myslím.“ Oči jsem měla sklopené, sledovala jsem vzor nepravých dřevěných let natištěných na laminu. Ticho se vleklo. Paličatě jsem odmítala být první, kdo ho tentokrát prolomí, a tvrdě jsem bojovala proti pokušení kouknout se, jak se tváří. Nakonec promluvil, hlas měl sametově měkký. „Mýlíš se.“ Vzhlédla jsem a uviděla, že jeho oči jsou něžné. „To nemůžeš vědět,“ nesouhlasila jsem šeptem. Zavrtěla jsem hlavou v pochybách, ačkoliv se mi po jeho slovech srdce rozbušilo a hrozně moc jsem jim chtěla věřit. „Co tě vede k takovému přesvědčení?“ Jeho křišťálově průzračné topazové oči byly pronikavé – snažil se – marně, jak jsem předpokládala – vyčíst pravdu přímo v mé mysli. Oplácela jsem mu pohled a usilovně jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu, abych našla nějaký způsob, jak to vysvětlit. Jak jsem pátrala po slovech, viděla jsem, že je čím dál netrpělivější; začal se mračit, frustrovaný z mého mlčení. Sundala jsem ruku z krku a zvedla jeden prst. „Nech mě přemýšlet,“ naléhala jsem. Jeho výraz se vyjasnil, byl spokojený, když viděl, že mám v úmyslu odpovědět. Položila jsem ruku na stůl a přisunula k ní tu druhou, takže jsem dlaně stiskla k sobě. Dívala jsem se na své ruce, spojovala a rozpojovala prsty, a konečně jsem promluvila. „No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…“ zaváhala jsem. „Nevím to jistě – já myšlenky číst neumím – ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného.“ Nedokázala jsem lépe shrnout pocit úzkosti, který ve mně jeho slova někdy vzbuzovala. „Vnímavá,“ zašeptal. A moje úzkost se zase vrátila, vyplavala na povrch, protože potvrzoval můj strach. „To je ovšem přesně to, proč se mýlíš,“ začal vysvětlovat, ale pak přimhouřil oči. „Co tím myslíš, ‚to, co je zřejmé‘?“ „No, vždyť se na mě podívej,“ řekla jsem – zbytečně, protože už se díval. „Jsem naprosto obyčejná – no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe.“ Mávla jsem rukou k němu, abych poukázala na všechnu tu jeho ohromující dokonalost. Obočí se mu na okamžik rozzlobeně vyklenulo, ale pak se zase vyhladilo, jak se mu v očích objevil chápavý výraz. „Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí,“ ponuře se uchechtl, „ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den.“ Zamrkala jsem, celá ohromená. „Tomu nevěřím…“ zamumlala jsem si pro sebe. „Věř mi aspoň tentokrát – ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná.“ Moje rozpaky byly mnohem silnější než moje radost z jeho procítěného pohledu, když tohle říkal. Rychle jsem mu připomněla svůj původní argument. „Ale já se neloučím,“ poukázala jsem. „Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu,“ zavrtěl hlavou, zdálo se, že s tou myšlenkou bojuje, „jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí, pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil.“ Podívala jsem se nasupeně. „A nemyslíš, že já bych udělala to samé?“ „Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat.“ Najednou se jeho nepředvídatelná nálada změnila; rozpustilý, odbourávající úsměv změnil jeho rysy. „Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost.“ „Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel,“ připomněla jsem mu, vděčná za odlehčenější téma. Nechtěla jsem, aby ještě mluvil o rozchodu. Kdybych musela, asi bych si sama přivodila nějaké nebezpečí, jen abych si ho udržela nablízku… Zahnala jsem tu myšlenku dřív, než ji jeho rychlé oči mohly z mého obličeje vyčíst. Rozhodně by mě dostala do maléru. „Přesto,“ dodal. „Přesto,“ přitakala jsem; hádala bych se, ale teď jsem chtěla, aby očekával katastrofy. „Mám pro tebe další otázku.“ Jeho obličej byl stále uvolněný. „Střílej.“ „Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?“ Ušklíbla jsem se při té vzpomínce. „Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla,“ varovala jsem ho. „To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost.“ „No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě – já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit,“ uchechtl se. Byla bych rozzlobenější, kdyby jeho smích nebyl tak úchvatný. „Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?“ zeptal se a stále se pro sebe smál. „To asi ne,“ připustila jsem. „Ale později bych to zrušila – předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník.“ Byl zmatený. „Ale proč, prosím tě?“ Smutně jsem zavrtěla hlavou. „Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš.“ „Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?“ „Samozřejmě.“ „To by nebyl problém.“ Byl velmi sebejistý. „Všechno záleží na tom, kdo tě vede.“ Viděl, že chci protestovat, a umlčel mě. „Ale ještě jsi mi neodpověděla – jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?“ Jakmile mluvil o „nás“, byla jsem se vším svolná. „Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti,“ připustila jsem. „Ale chci tě požádat o laskavost.“ Podíval se obezřetně, jako vždycky, když jsem žádala něco, co dopředu neznal. „O jakou?“ „Můžu řídit já?“ Zamračil se. „Proč?“ „No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí.“ Obrátil oči v sloup. „Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení.“ Znechuceně zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu vážně podíval. „Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?“ V jeho otázce byl podtón, kterému jsem nerozuměla. „U Charlieho méně vždy znamená více.“ O tom jsem byla přesvědčená. „Kam vůbec pojedeme?“ „Počasí bude pěkné, takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít.“ Zase nechával volbu na mně. „Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?“ zeptala jsem se, vzrušená představou, že mi odhalí další z tajemství. „Ano.“ Usmál se, pak se odmlčel. „Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě.“ To se mě dotklo. „Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –“ „Jasně,“ přerušil mě, „ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou.“ Jeho oči si zase zahrály tu nefér hru na omamování. Nedokázala jsem oponovat, ať jeho očím, nebo jeho pohnutkám, a stejně šlo o čistě akademickou debatu. „Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě.“ „Já vím,“ povzdechl si, zadumaný. „Ale měla bys o tom říct Charliemu.“ „Proč bych to proboha dělala?“ Jeho oči byly najednou zuřivé. „Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!“ Polkla jsem. Ale po chvilce přemýšlení jsem si byla jistá. „Myslím, že to risknu.“ Hněvivě vydechl a podíval se jinam. „Mluvme o něčem jiném,“ navrhla jsem. „O čem si chceš povídat?“ zeptal se. Byl stále rozzlobený. Rozhlédla jsem se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nemůže poslouchat. Jak jsem vrhala pohledy po místnosti, zachytila jsem oči jeho sestry Alice, která se na mě dívala. Ostatní se dívali na Edwarda. Rychle jsem se podívala stranou, zpátky na něj, a zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. „Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům.“ Zíral na mě, jako kdyby mi unikalo něco naprosto evidentního. „Medvědi?“ vydechla jsem a on se usmál. „No ale medvědi nemají lovnou sezónu,“ dodala jsem upjatě, abych zakryla svůj šok. „Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní,“ informoval mě. Pobaveně sledoval, jak mi to pomalu dochází. „Medvědi?“ zopakovala jsem ztěžka. „Emmett má nejradši grizzlyho.“ Jeho hlas byl stále ledabylý, ale jeho oči pozorně sledovaly mou reakci. Snažila jsem se dát se dohromady. „Hmmm,“ zabručela jsem a ukousla si další kousek pizzy, abych se mohla podívat jinam. Pomalu jsem žvýkala a pak jsem se dlouze napila coly, aniž bych vzhlédla. „Takže,“ řekla jsem po chvíli, když jsem se konečně setkala s jeho nyní napjatým pohledem. „Co máš nejradši ty?“ Zvedl jedno obočí a koutky jeho úst se mu stočily nesouhlasně dolů. „Pumu.“ „Aha,“ pronesla jsem zdvořile nezaujatým tónem a znovu jsem popadla svou limonádu. „Samozřejmě,“ řekl a jeho tón odrážel ten můj, „musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?“ usmál se škádlivě. „No jasně, co?“ zamumlala jsem s dalším kouskem pizzy v puse. „Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit.“ Usmál se, jak si vzpomněl na nějaký vtip. „Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly,“ souhlasila jsem, přikyvujíc. Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. „Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím.“ „Snažím se představit si to – ale nemůžu,“ přiznala jsem. „Jak lovíte medvědy beze zbraní?“ „Ale my máme zbraně.“ Zablýskl svými lesklými zuby v krátkém hrozivém úsměvu. Potlačila jsem zachvění, než mě stihlo roztřást. „Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví.“ Nedokázala jsem potlačit další zachvění, které mi projelo po páteři. Koukla jsem přes jídelnu na Emmetta, vděčná, že se nedívá mým směrem. Tlusté provazce svalů, které mu vystupovaly na pažích a trupu, mi teď připadaly ještě hrozivější. Edward sledoval můj pohled a zahihňal se. Zírala jsem na něj, vynervovaná. „Ty jsi taky jako medvěd?“ zeptala jsem se potichu. „Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají,“ prohlásil bezstarostně. „Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá.“ Pokusila jsem se o úsměv. „Možná,“ zopakovala jsem. Ale hlavu jsem měla plnou protiřečících si představ, které jsem nedokázala sjednotit. „Mohla bych to někdy vidět?“ „Absolutně ne!“ Obličej mu zbělel ještě více než obvykle a jeho oči byly najednou zuřivé. Opřela jsem se, ohromená, a – ačkoliv bych mu to nikdy nepřiznala – vystrašená jeho reakcí. On se také opřel a založil si ruce na prsou. „Příliš by mě to vyděsilo?“ zeptala jsem se, když jsem zase dokázala ovládat svůj hlas. „Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer,“ řekl a jeho hlas by řezavý. „Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc.“ „Tak proč?“ naléhala jsem a snažila se ignorovat jeho rozzlobený výraz. Dlouhou chvíli se na mě díval. „Až jindy,“ řekl nakonec. Vstal jedním plynulým pohybem. „Přijdeme pozdě.“ Rozhlédla jsem se kolem a překvapilo mě, že má pravdu a že jídelna už se skoro vylidnila. Když jsem byla s ním, čas a místo kolem mě jako by přestaly existovat, naprosto jsem o nich ztrácela povědomí. Vyskočila jsem a popadla svůj batoh z opěradla židle. „Takže jindy,“ souhlasila jsem. Však já na to nezapomenu.
Blog
(Kity, 13. 3. 2010 21:45)